Odboráři uspořádali na protest proti pozvánce demonstraci, nešetřili ostrými výrazy. Logicky - akce vyvolává reakci. A pozvánka na večírek byla vskutku nevhodná. Navíc nepomůže k dosažení sociálního smíru, který je nejen v dobách adventu tolik potřebný. Co se o něj pokusit? Jak? Jednoduše! Vzájemným respektem, i když to není jednoduché. Je to totiž začarovaný kruh.

Podnikatelé nadávají na zaměstnance. Ti zase na své šéfy. Dohromady pak svou zlost směřují ke státním úředníkům. Znáte to jistě také. Bavíte se s podnikateli, jež si stýskají, že jsou na tom hůř než zaměstnanci, protože nemají jistotu a stát je odírá – ať zrovna vydělávají, či nikoli. Připravuje jim „lahůdky“ v podobě toho, že musejí kupříkladu odvádět za jeden plat tak velkou částku, že si ti „malí“ někdy ani nemohou dovolit zaměstnat tolik lidí, kolik by opravdu potřebovali.

Poté hovoříte s lidmi v zaměstnaneckém poměru – ti hudrují také. Že sice mají relativně „své jisté“, ale zase nemají šanci vydělat si víc. Že platí vyšší daně, než ti, kteří si mohou odečíst jisté náklady. Že nedělají moc na sebe, ale na šéfa, jež má vždycky víc. Vedení ale v jiném rozhovoru zase oponuje tím, že má na rozdíl od nich zodpovědnost za celou firmu, za kterou ručí. Když je vedení zodpovědné, záleží mu i na rodinách zaměstnanců. Nemůže být téměř marod, práci prostě udělat musí, aby se vše nepoložilo. Dovolenou si musí ukrojit z času, kterého je pořád málo.

Ať již zaměstnanec nebo zaměstnavatel ze soukromého sektoru pak společně nadávají na úředníky. Že prý nic nedělají, nýbrž jen žijí a tyjí z jejich daní. Určitě ty historky znáte: kdosi přišel na státní úřad, setkal se s nevrlostí a neochotou. Pak se však začnete bavit se státními úředníky. Stěžují si na malé platy, protože celý život – ať už jsou pilní, či leniví – prostě jedou podle platových tabulek. Pokud takový člověk působí na finančním úřadu, chytá ho amok, když za ním dorazí podnikatel vydělávající miliony či třeba jen statisíce ročně.

Podnikatelé zase mnohdy nechápou neziskový sektor (čest výjimkám) – přijde jim zvláštní cosi, co hmotně nevydělává, ale čerpá z jakýchsi fondů. Že se však tyto organizace věnují opomíjeným tématům, která se dotýkají každého člověka, a pomáhají konkrétním lidem, jež se pak třeba i díky tomu úspěšně zapojí do pracovního procesu, mnohým uniká. Stejně jako to, že mnohdy i taková neziskovka jede jako firma a její vedení má hlavu plnou starostí – obdobně jako management výdělečného kolosu.

Možná by proto bylo občas dobré, podívat se na koloběh života očima „toho druhého“. Úředník by si zkrátka představil, že nese zodpovědnost za firmu a majitel významné společnosti zase to, že sedí celý život na jedné židli za tabulkový plat. Zaměstnanec soukromé firmy by se vžil do toho, že o dovolené se mu může tak akorát zdát, když z pozice šéfa pojídá prášek na vysoký krevní tlak ze stresů a přepracovanosti a hrozí se, zda bude mít další měsíc na výplaty pro ostatní.

Pak by možná skutečně nastalo to, čemu jsme se naučili říkat sociální smír. Jedna forma nenávisti by byla v nenávratnu. Samozřejmě, že je nezbytné, aby k tomu přispěl i stát – tím, že by klacky pod nohy neházel nikomu, žádnou pozici nevyvyšoval a žádnou nesnižoval. Pokusíme se o to?