Můžeme všelijak studovat pohnutky soudu, ale to nemění nic na tom, že dotace ke stavebnímu spoření je potřeba zrušit. Kdo si nemyslí, že je třeba dotace ke stavebnímu spoření zrušit, nemusí číst dál. Pro ty, kdo se se mnou shodnou, že tyto dotace jsou dále neúnosné, nabízím několik možných řešení stávající patové situace.

Nejprve rekapitulace, proč je potřeba (nějak) dotování stavebního spoření zrušit. Stát z peněz daňových poplatníků nebo na dluh už vyplatil dotace ke stavebnímu spoření ve výši 200 miliard korun. Ročně to dělá cca 14 miliard.

Stát je v hlubokém deficitu - letos dle zákona o státním rozpočtu bude mít výdaje o 135 miliard vyšší než příjmy. Kde proboha jinde škrtat výdaje s cílem zmírnit schodek, než v této zbytné dotaci? Kdo chce snižovat deficit a daně, musí chtít rušit i tyto dotace.

Jak se vyrovnat s Ústavním soudem

Jednou možností, jak se vypořádat do budoucna s problémem rušení zákonů Ústavním soudem by bylo zrušit Ústavní soud (ale na to je potřeba ústavní většina). Připomínám, že Česká republika existovala i před zřízením Ústavního soudu (ušetřili bychom ročně i 145 milionů provozních výdajů). Podotýkám, že navrhuji v takovém případě zavedení jasných ústavních pravidel pro chování vlády. Konkrétně navrhuji takovýto Ústavní zákon, který omezí svévoli politiků.

Druhou možností je zrušit parlament a vládu a nechat rozhodovat jen Radu moudrých z Brna. Oni by rovnou psali zákony a státní rozpočet. Ušetřili bychom si nejen výdaje na parlament, ale i na volby, které by se staly už úplně zbytečné. (Tento odstavec byl vtip.)

Třetí – realistickou – možností je se s rozhodnutím Ústavního soudu nějak vyrovnat.  Koneckonců, jak ukážu dále, rozhodnutí Ústavního soudu není tak nesmyslné, jak se na první pohled zdá.

Ústavnímu soudu ve skutečnosti vadilo, že se zdaňuje státní podpora připisovaná k příspěvkům účastníků placeným v průběhu roku 2010, a to ještě před vznikem zákona, který podporu zdaňuje. Ústavnímu soudu tedy nevadí „nepravá retroaktivita“ v tom smyslu, že když někdo uzavřel smlouvu dříve a myslel přitom na konkrétní státní dotaci, ta mu má být přiznávána, dokud není smlouva o stavebním spoření ukončena.

Napadený zákon nabyl účinnosti v době, kdy dotčení účastníci stavebního spoření již měli individualizovaný právní nárok na státní podporu za rok 2010, neboť v průběhu tohoto roku splnili všechny zákonem stanovené podmínky pro jeho vznik. (Bod 182 Nálezu Ústavního soudu).

Jinými slovy, vykládám si rozhodnutí Ústavního soudu tak, že nebylo fér změnit státní podporu i k příspěvku, který byl hrazen před schválením zákona, tedy před 12. listopadem 2010. Každý účastník může říkat „To kdybych věděl v lednu-říjnu, že mi zdaní podporu na polovinu, to bych to stavební spoření raději vypověděl a peníze použil jinak.“ Je proto potřeba schválit zákon o omezení podpory znovu (já preferuji o jejím kompletním zrušení), s tím, že se ruší (omezuje) podpora připisovaná k příspěvkům hrazeným až po účinnosti zákona.

Vláda by už neměla opakovat trik se zdaněním. Ústavní soud řekl, že to byl trik, že to mohou rovnou snížit podporu na polovinu:

Právní závěr, že předmětnou daň je třeba v rámci přezkumu ústavnosti považovat nikoliv za daň, nýbrž za změnu právního nároku, se promítá do ústavních kritérií pro její posouzení. Slouží-li určité ústavní principy a základní práva k ochraně jednotlivce před zásahem ze strany veřejné moci, nemůže míra této ochrany být v jednom ze dvou srovnatelných případů nižší jen z toho důvodu, že zákonodárce použil pro stejnou regulaci odlišné označení. (Bod 181 Nálezu Ústavního soudu)

Vláda by měla předložit parlamentu (v řádném legislativním procesu - bez zneužití Stavu legislativní nouze) zákon, že se státní podpora ruší (snižuje) a že toto zrušení (snížení) státní podpory se vztahuje na příspěvky hrazené účastníky smluv po uvedení zákona v platnost. Každý pak bude mít čas smlouvu o stavebním spoření zrušit, pokud už se mu nebude zdát výhodná, a nespořit v očekávání nějaké dotace.

Petr Mach