Vzhledem k tomu, že se jedná o názory, které nelze v žádném případě oddělit od vnitropolitické a mezinárodní role, kterou hraje Václav Klaus jako prezident České republiky, cítím potřebu na některá jeho dnešní prohlášení, či tvrzení, obsažená v uvedené knize, reagovat.
 
To, že prezident Václav Klaus podle svých slov „pociťuje dlouhodobou frustraci z vývoje v Evropě řadu let“ neznamená, že by stejnou frustraci měla pociťovat také většina obyvatel naší země. Není proto žádný objektivní politický ani ekonomický důvod. Stejně jako současná dluhová krize v Eurozóně neznamená konec projektu evropské integrace, neznamená aktuálně módní vlna euroskepticismu to, že by tu nebyly silné argumenty pro další užší integraci EU. A že by se Česká republika neměla na takové užší integraci v budoucnu podílet. Jsem přesvědčen o tom, že naše místo je v centru Evropy, tam kde se rozhoduje. Ne na okraji, ne v izolaci. To že jsme byli v letech komunistického režimu v izolaci od kulturního, ekonomického a sociálního vývoje v západní Evropě, naši zemi silně poškodilo a bylo to v rozporu s naším národním zájmem. Vstup do Evropské unie v roce 2004 mnohonásobně zvýšil náš vliv na to, co se v Evropě děje. Stali jsme se plnoprávnými partnery zemí, jejichž ekonomická a politická váha byla v Evropě vždy větší, než vliv České republiky.
 
Naše země ale bohužel není ještě stále schopna aktivně a sebevědomě využívat potenciál, který nám dává členství v Evropské unii k tomu, abychom jasně definovali a prosazovali své národní zájmy. To že to neumíme, stejně jako zatím neumíme dobře čerpat peníze z fondů EU, ale neznamená, že bychom se měli dobrovolně izolovat, stavět na okraj či se dokonce definovat jako zájemci o opuštění EU.
 
Na rozdíl od pana prezidenta jsem přesvědčen o tom, že faktorem, který dramaticky devalvuje význam demokratických národních států, není evropská integrace, ale jsou jím neregulované či špatně regulované mezinárodní finanční trhy. Evropská integrace dává šanci na to, aby se zde na vyšší než národní úrovni postupně vytvářela demokratická autorita, která bude schopna regulovat negativní projevy ekonomické globalizace, ať už jde o zvyšující se sociální nerovnost či poškozování životního prostředí. Stáhnout se tváří v tvář rostoucímu vlivu globálních finančních trhů do jakýchsi izolovaných pevností národních států, jak nepřímo navrhuje prezident republiky, je cesta k absolutnímu vyprázdnění vlivu státu na hospodářství i sociální situaci a odevzdání veškeré moci ratingovým agenturám a spekulantům na finančních trzích. Slepou uličkou by byl i z pohledu naší české demokracie rozpad EU, ne její hlubší a promyšlená integrace.
 
Mrzí mne výrok pana prezidenta Klause o tom, že je třeba “aby iluze začala ztrácet ta mlčící většina lidí, kteří byli celá desetiletí sváděni na zcestí“. Pokud pominu klíčový fakt, že Evropská unie vznikla na rozdíl od sovětského hospodářského a vojenského bloku jako svobodné rozhodnutí demokraticky zvolených vlád, cítím potřebu zdůraznit, že ona léta údajného zcestí byla léty mírového soužití mezi státy, které ještě v první polovině minulého století usmrtily miliony svých obyvatel ve vzájemných válkách. Byla to léta hospodářského růstu, stability a také zvyšování životní úrovně pro naprostou většinu obyvatel Evropy.
 
Bohuslav Sobotka