Pane poslanče, za pár dní křtíte knihu ´Ve službě republice aneb Důležití lidé mého života´. Knihu přesněji řečeno pokřtí bývalý rakouský spolkový kancléř Alfred Gusenbauer i bývalý švédský premiér Göran Persson. Má to znamenat, že kniha bude hlavně o zahraniční politice?
To bude kniha jenom o zahraniční politice. Přestože tam jsou pochopitelně přesahy do vnitřní politiky, píši tam jednak o určité koncepci zahraniční politiky, pokouším se ji i na praktických příkladech porovnávat s koncepcí, kterou uplatňovaly pravicové vlády a samozřejmě, že jsou tam i věci vnitropolitické, které mají zase přesah do mezinárodních vztahů - mám na mysli třeba ratifikaci Lisabonské smlouvy, vůbec popis celého toho procesu, kdy vlastně soc. dem. byla rozhodující silou, která umožnila ratifikaci Lisabonské smlouvy.

Je tam řada osobních postřehů, ale třeba tam uvádím to, že hned poté, co byla smlouva přijata i v Senátu a bylo jasné, že se otevírá cesta k ratifikaci, jsem se tady v Praze sešel jako předseda opoziční soc. demokracie, což není tak obvyklé, s předsedou Evropské komise Barrosem, který byl navýsost spokojen, protože kdyby Senát nehlasoval pro, respektive parlament kdyby nehlasoval pro Lisabonskou smlouvu, tak bychom zkomplikovali situaci v celé Evropě.

Když jste to téma nakousl, jste po roce a půl od schválení Lisabonu s touto smlouvou spokojen? Když vezmete dnešní situaci v Evropě, ubírá se podle vás správným směrem?
Já myslím, že to byl krok naprosto správným směrem. Nepochybuji ani o Lisabonské smlouvě, nepochybuji ani o euru. Myslím, že to nemá žádnou alternativu.

Ptám se třeba v souvislosti s tím, že byl na smlouvu tak velký tlak a nyní Evropa zjišťuje, že jí ani tato smlouva nestačí a opět se hovoří o nějaké další novele. Stálo to tedy všechno za to?

To je normální. Tak jako neustále probíhá legislativní proces tady u nás, a není nikdy uzavřen, objevují se nové společenské jevy, je nový společenský vývoj, na který je třeba reagovat, tak je normální, že tato smlouva nemůže být nějakým propracovaným jízdním řádem, může být jen rámcovou smlouvou. Nepochybuji o tom, že integrace do Evropy je cesta správným směrem.

Zpět k vaší knize. Proč jste si vybral hlavně tyto dva pány? Jsou to vaše zahraniční vzory v politice?
S Alfredem Gusenbauerem jsem v přátelských vztazích a naše kontakty trvají léta, ať byl on ve vládě nebo já ve vládě či v opozici nebo kdy je on nyní prakticky mimo politiku a já na jejím okraji - takže se dá říci, že si politicky velice dobře rozumíme. A Göran Persson je ohromnou osobností, myslím, že u nás v Čechách ne tak známou jako třeba Tony Blair nebo Gerhard Schröder, ale je to člověk, který byl deset let mimořádně úspěšným švédským premiérem, pět let byl vynikajícím ministrem zahraničních věcí a Švédsko je jednou z nejúspěšnějších zemí světa, stejně tak Rakousko. Jsem rád, že přijal mé pozvání, protože jsem ho léta neviděl, ale dobře jsme si rozuměli, když jsme se setkávali na schůzích Evropské rady, na státní návštěvě ve Švédsku a jinde. Ta civilnost švédského prostředí, švédské politiky, mne v tom příznivém slova smyslu překvapila - ta zdvořilost, uvolněnost. Je to také mimochodem jediná země, kde jsem se, když jsem byl na státní návštěvě, odvážil na tiskové konferenci odpovídat v angličtině bez překladatele, protože jste neměl pocit, že by tam došlo k nějakému lapsu.

Co vás vlastně k jejímu sepsání vedlo? Dostal jste nějakou nabídku takto tématicky ji zaměřit?
Myslím, že takováto kniha tady na knižním trhu chybí - samozřejmě že jsem to neviděl tržně nebo finančně - ale myslím, že je potřeba, aby české publikum, lidé, kteří se zabývají politikou, hlouběji ale i zběžně, dostali příležitost o politicích, o kterých se dočítali v novinách, znali jejich jména po celé desetiletí, něco si o nich představit, vědět, jaký asi je jejich charakter a podobně. Snažím se mluvit o těch věcech otevřeně. Z těch setkání, která jsem s nimi měl, je možné lecos čtenářům sdělit. Jsou tam i stručné životopisy, volební výsledky v tom posledním desetiletí, takže si čtenáři mohou zařadit, jakou asi měli daní politici pozici v politickém prostředí své země. Je to takový lexikon o politicích ze zemí s pluralitním politickým systémem minulého desetiletí. Je to vlastně taková kronika své doby.

Je to ta kniha, o které se po loňských volbách v souvislosti s vámi po vašem odchodu z čela ČSSD psalo, že na ní pracujete? Nebo jste jich začal psát víc?
Dokončuji ještě jinou knihu, ta je o vnitřní politice, tam už píšu něco trochu jiného. Zahraniční politiky se také dotýkám, ale spíše okrajově. Ta kniha je zaměřena na vnitřní politiku a samozřejmě na dobu, kdy jsem byl českým premiérem a předsedou ČSSD, tedy těch pět let pobytu ve vysoké politici. Ale popisuji tam, řekl bych seriozním způsobem, i tu dobu obnovení soc. dem., kdy jsem byl řekněme tím, kdo prakticky vybudoval organizační síť soc. dem. v roce 1990 a popisuji lidi, jevy i věci, které ještě nikdy nebyly popsány - to znamená, jak třeba probíhalo financování soc. dem. ze zahraničních zdrojů a podobně. A popisuji například i šest let strávených na pražském magistrátě, protože lidé by měli vědět také některé věci, které s tou pražskou radnici souvisí, protože tu jsou často zmiňovány různé mýty, které jsou mimo realitu. Tuto knihu bych chtěl dodělat do poloviny tohoto roku, měla by vyjít v polovině září.

NEMYSLÍM, ŽE JSME MĚLI NEÚSPĚCH. SPÍŠE JSEM MĚL MÁLO ČASU

Co považujete za největší úspěch a co neúspěch během svého vládního působení ve věci zahraniční politiky?
Pokud jde o zahraniční politiku, tak určitě k tomu úspěchu bych přiřadil Lisabonskou smlouvu, zcela nepochybně bych k těm úspěchům přiřadil také gesto vůči německým antifašistům, což sice bylo vnitropolitické gesto, ale ohromným způsobem to pomohlo k pročištění vztahů s německy mluvícími zeměmi v našem sousedství - jak s Německem, tak s Rakouskem. Bylo to gesto, které nás prakticky nic nestálo a kdy jsme se vlastně omluvili té části německé populace, která zůstala věrná Československé republice až do jejího konce na přelomu září října 1938 a samozřejmě i poté. Jsou to lidé, kteří často byli v nacistických koncentrácích - málo se ví, že po obsazení Sudet šlo do nacistických koncentráků asi 30 tisíc německých antifašistů. A v té době, myslím, bylo více těchto vězňů ze Sudet, než bylo těch ostatních politických vězňů v Německu.

V jakém smyslu to přineslo nějaké pozitivní hmatatelné výsledky, když říkáte, že se tímto gestem něco změnilo?
Hmatatelné asi těžko, ale vztahy se podstatně zlepšily, důvěra vzrostla. Já od té doby nikdy nezažil, že by někdo hovořil o nějakých nárocích sudetských Němců, že by někdo bral vážně Sudetoněmecký landsmanšaft - prostě vztahy se zlepšily. Jako mezi lidmi, když někdo udělá nějaké gesto vůči druhému, tak ten to ocení. Stejně tak Němci a Rakušané to oceňují a myslím, že to pomohlo ve vztazích s těmito zeměmi.

A nějaký neúspěch? Co se vám třeba nepovedlo nebo nepodařilo stihnout?
Já nemyslím, že jsme v té době měli nějaký neúspěch. Spíše je škoda, že jsem na to měl jako premiér málo času, protože celou řadu věcí bych dotáhl více do nějaké podoby. Jsem rád, že se mi podařilo navštívit všechny země toho dnes tak vlivného sdružení BRIC, dnes tedy už BRICS - Brazílii, Čínu, Indii a samozřejmě Rusko - a že se mi tehdy podařilo, což bych viděl také jako velký úspěch, vytvořit podmínky pro oživení vztahů s těmito státy. To, že to následující vlády z ideologických důvodů nebo z důvodů nějaké ideologické předpojatosti, zejména ve vztahu k Rusku a k Číně, nevyužily, tak to už je tak trochu jiná věc a jejich chyba. Já také v té knize popisuji, jakým způsobem by se dalo k těmto státům přistupovat.

A kdybyste v tomto smyslu, tedy v oblasti zahraniční politiky, ohodnotil tu současnou vládu i tu Topolánkovu, co byste jim vytkl?
Myslím, že zejména Topolánkova vláda, pan Schwarzenberg a spol., byla ideologicky, myšlenkově ukotvena někde u George Bushe a teď tento maják jejich politiky, který se zřítil, není - takže ani nevědí, jakou politiku dělat. Dříve alespoň nějakou dělali, teď už se jen tak pohybují jako měňavka v louži. Zkrátka nemají žádnou koncepci zahraniční politiky. Jediné, co je snad sympatické na panu Schwarzenbergovi v oblasti zahraniční politiky, na rozdíl například od předáků ODS, je to, že je proevropský. Ale to spíše vyplývá z kořenů jejich rodiny, že jsou kosmopolitní.

Ale v současné vládě je to obsazení velmi podobné. Opět tu máme pana Vondru, byť v jiné pozici, ale pořád jako významného člena vlády, pan Schwarzenberg zůstal na stejné pozici, čili orientace na USA tu je podle mého v míře nezmenšené.
Myslím, že to je trochu nepochopení. Samozřejmě, že on je orientován na Spojené státy, ale v té, pro něj ideální, bushovské podobě. Ale v takové Spojené státy neexistují a nikdy už existovat nebudou. Já v té své knize popisuji svůj mimořádně kladný vztah k Obamově politice, k politice, kterou provádí zejména demokratická strana v USA - a to je jiná politika, než kterou obdivoval pan Topolánek, pan Nečas a jakou prováděl pan Schwarzenberg. My jsme se s touto zahraniční politikou - a to se v novinách nepíše a neříká, protože tu prostě nejsou pluralitní média - dostali v určité době do opovržení naprosté většiny světových zemí, protože, zejména v rozvojových zemích, v Asii, v Africe, nikdo takovouto politiku nechápal.

KDYBY VONDRA ZA SEBOU NEMĚL AMERIČANY, UŽ DÁVNO BY VYLÍTNUL

Jak třeba osobně vnímáte členství zmíněných pánů - Vondry, Schwarzenberga a dalších - v soukromých nadnárodních organizacích typu Bilderberg Group, Trilaterální komise a další? Což jsou tedy určité vlivové organizace, které, i když je dnes v USA jiný prezident, stále mají vliv a které zajišťují, skrze členství Vondry a spol., i nadále určitou úroveň vztahů naší země vůči USA. Dokonce bych mohl říci, že i Obama byl lidmi, kteří stojí za těmito organizacemi, dosazen.
Já bych to nepřeceňoval. Jsou to určitě vlivové skupiny, ale jejich vliv na současnou administrativu Spojených států je nulový. Chtěl bych také říci - a to také v té knize popisuji, to byl můj postřeh někdy z listopadu 2007, kdy jsem byl na návštěvě Kongresu Spojených států - všiml jsem si, že spousta demokratických zákonodárců a lidí v demokratických think-tancích se na Evropu dívá jinak, než se na ni dívá třeba Joe Biden nebo tato politická generace, která zvolna končí. Protože pro lidi, kteří dělali ve Spojených státech politiku desítky let, byla Evropa nejbližším spojencem. Ta dnešní Amerika, a zejména lidé, kteří jsou Afroameričané, se dívají na Evropu trochu jinak. Nemají k ní takový přímý vztah jako ta dnes zvolna odcházející politická generace.

Takže byste spíše souhlasil s tvrzením, že pánové Vondra a Schwarzenberg více než české národní zájmy hájí zájmy Spojených států amerických, nebo, abychom byli přesnější, určitých mocensko-finančních kruhů v USA?
Tak u pana Vondry je to zřetelné. A kdyby neměl za sebou Američany, tak by už dávno vylítl z funkce ministra obrany. Je to nechutné a ve Spojených státech by takový politik nemohl být ve funkci ani pět minut. Myslím, že by jeho američtí přátelé měli mít soudnost a oni ji nemají. Pokud jde o pana Schwarzenberga, tam je trošku jiné. On jenom respektuje americké zájmy a v té politice - už s ohledem na věk a časté pospávání při důležitých částech politických rozhovorů - tak trošku působí, že je dezorientován.

Ještě se vrátím k Bilderbegu. Ten se totiž tento týden schází na svém pravidelném ročním, víceméně utajeném a pečlivě střeženém setkání. I proto se na něj ptám. Co si o této skupině myslíte a měli bychom se na scházení politiků a byznysmenů tohoto druhu dívat spíše s obavami?
Já bych to nepřeceňoval, ale faktem je, že určité finanční a mocenské kruhy ve světě jsou nepoučitelné. Myslím, že zaplaťpánbůh se svět dostává z krize, do které byl uvržen individualistickou, hloupou a řekl bych i sobeckou politikou především finančních světových kruhů a myslím, že by tyto kruhy měly mít nějakou reflexi. Ale ono je to s nimi těžké. Oni sice tu krizi zažijí, pak přenesou náklady té krize na bedra široké veřejnosti, tak to bylo ve 30. letech, tak to je i bude teď, ale nepoučí se z ničeho takového. Možná že jim to v té jejich generaci ještě nějakou chvíli vydrží, ale myslím, že finanční problémy současného světa důsledně vyřešeny nejsou.

Když už jsme u těch think-tanků, co soudíte o think-tanku CESTA, kde vedle Bohuslava Sobotky je třeba i pan Pehe, který o sobě sice tvrdí, že je levicově zaměřený, nicméně je to spíše taková postavička neokonzervativního střihu, spíše bych ho zařadil někam k panu Vondrovi, Havlovi a podobně. Jak si to má levicový volič přebrat, když tam vidí vedle vašeho předsedy i pana Pehe, který je takovou přece jen zvláštní postavou v českém politickém prostředí a který ostatně má vazby na ony výše zmíněné nadnárodní skupiny?
Tak já bych pana Peheho zase tak neviděl, že by byl nějak neokonzervativní. Já ho vnímal vždycky spíše jako člověka, který stojí v politickém středu, je to takový spíše sociálně uvažující liberál, ale možná že to není přesná charakteristika. Ale takhle jsem se já na něj alespoň díval. Myslím, že ta cesta think-tanků je správná věc, pohříchu si nevzpomínám, kdy po sjezdu soc. dem. se ten think-tank znovu sešel, nebo jestli se vůbec sešel. K think-tankům patří i určitá pravidelnost. A ukazuje se, že není dobré být sentimentální, protože já jsem dlouhá léta čekal, co vypadne z Masarykovy demokratické akademie, jako think-tanku - a ono nevypadlo nic. Protože ti lidé, kteří tam léta jsou, jsou naprosto organizačně neschopní a intelektuálně impotentní a možná také odpuzují intelektuály. Já v tom nevidím nic špatného a think-tanky nemají být doktrinářské, tak proč by tam nemohl sedět socialista a vedle něj sociální liberál a vedle něj třeba křesťanský sociál? Naopak bych se domníval, že je toto správné. A internetový časopis, co se už půl roku snažím dělat, VašeVěc.cz, tak ten tuto ambici má také - aby soustředil intelektuály a v nějaké vhodné době aby se z něj udělal think-tank.

BOMBARDOVÁNÍ LIBYE: NEUVĚŘITELNÁ CHYBA ZÁPADU

Když bychom se dotkli hlavních zahraničně-politických událostí současné doby, tak je to bezesporu bombardování Libye, které si nijak nezadá s bombardováním bývalé Jugoslávie a je to vlastně už třetí otevřená válečná fronta USA. Souhlasil byste s tvrzením, že řečmi o potřebě hájit lidská práva a vývoj demokracie v této zemi je zastírána pravá příčina napadení Libye a těch je možná hned několik - ať už to je ropa nebo zásoby podzemní vody či odříznutí Číny, která zde měla své zájmy apod? Tedy, že USA měly velký zájem obsadit Libyi a proto celé to divadlo?
Nemyslím si, že to jsou zájmy Spojených států. Myslím, že prezident Obama se do toho spíše nechal vmanévrovat svými západoevropskými spojenci, na rozdíl do roku 1956, kdy Dwight Eisenhower dal tehdy ruce pryč od Suezského průplavu, který napadli Britové a Francouzi a oni se tak museli s ostudou stáhnout a měli jediné štěstí, že Izrael byl vojensky úspěšný, protože by jinak tato operace byla úplným propadákem. Ale tehdy ještě byl mocný Sovětský svaz, dnes je ta situace trošku jiná. Myslím, že Čína s Ruskem udělaly chybu, když daly bianco směnku západním mocnostem. U těchto konfliktů se na jejich konci neví, co bylo vlastně příčinou na jejich počátku, ale myslím, že to nejpodstatnější je, že britský ministerský předseda a také francouzský prezident si zde řeší své vnitropolitické problémy. To znamená, že chtějí vypadat jako silní lídři, proto do toho konfliktu šli a prezident Obama měl zřejmě slabou chvilku, protože tohle podle mého názoru nemůže přinést USA žádný efekt. Mít místo režimu Kaddáfího nějaký dnes těžko definovatelný režim, o jehož principech vůbec nic nevíme - to podle mého názoru nemusí vůbec dopadnout dobře. Samozřejmě bylo to i strategické uvažování, ropa i třeba poloha Libye na severním pobřeží Afriky. Samozřejmě že si tam vyřizovali i své staré politické dloužky s Kaddáfím. Ale je to jenom ukázka avanturismu některých politiků Západu. Je to také neuvěřitelná chyba od Camerona a Sarkozyho, kteří nejdou cestou politického dědictví Blaira, respektive Chiraca nebo De Gaulla, ale jdou nějakou divnou cestou. Já jejich politice nerozumím. Protože jestli jsou ve Francii za rok volby, pak dobrá, Sarkozy tedy řeší problém své popularity a chce vypadat jako silný lídr, ale když se za půl roku přijde na to, že celý ten útok je jedna velká blamáž, tak shoří jako papír. Stejně tak Cameronovi to přece dlouhodobě nemůže pomoci. Kaddáfí přece nejsou Malvíny, to nejsou Falklandy, to není neschopná parta finančně bezmocných idiotů v argentinské vojenské juntě. Kaddáfí, který má desítky miliard dolarů po celém světě a také tedy přátele, ať si o nich myslíme, co chceme - to přece nejsou bezvýznamní lidé. Hugo Chávez například, který ovlivňuje významnou část rozvojového světa. Myslím tedy, že je chyba Západu se zaplétat do dalšího konfliktu a jsem rád, že česká vláda je v tomto rezervovaná. Řekl bych ale, že to není vlivem promyšlené politiky, ale spíše vlivem určité intelektuální lenosti této české vlády.

Hodně se mluví o tom, že vlna těchto barevných revolucí v arabském světě byla uměle vyvolaná a podporovaná z USA, alespoň v případě těch několika posledních. Jaký je váš názor na taková podezření?
Určitě tam nějaké impulsy ze zahraničí byly. Myslím, že to je dokonce asi jediná cesta ke změně v autoritativních režimech, že se tomu trochu pomůže ze zahraničí. Teď jde o to, jakým způsobem se to bude vyvíjet. Myslím ale, že k nějakému pluralitnímu systému západoevropského stylu vlády to nebude. Což by samo o sobě nebyla taková tragédie, ale je otázka, jak se ty náboženskonacionalistické vlády budou chovat.

Další takovou velkou událostí bylo údajné dopadení Usámy bin Ládina. Čtete tuto událost jako nějakou předzvěst nebo znamení nadcházejících událostí, nebo to berete jako řada jiných politiků, kteří prostě jen Američanům pogratulovali, že se ho konečně podařilo polapit? Ptám se proto, že existují úvahy a indicie, podle kterých tato událost, její načasování, předznamenává politiku USA na příští období, třeba ve vztahu k Pákistánu, kde byl Usáma prý dopaden. Což tedy není úplně náhodou, že to bylo právě tam.
Nemyslím si, že to předznamenává nějakou politiku. Samozřejmě, že to je politika, ve které Američané měli jistou tradici počínaje Rooseveltem a jeho politikou velkého klacku, ta byla do značné míry a v jisté fázi vývoje světa pochopitelná. Nicméně dělat dnes politiku politiku dělových člunů, když se dají do pohybu celé společnosti, ať už je to v Egyptě nebo v Sýrii nebo kdekoli? Prakticky i do té Libye, která není nijak početnou zemí co do počtu obyvatel, se Západu nechce, i když letecké údery mají jistý účinek, byť spíše v evropských poměrech. Ukazuje se, že třeba ve Vietnamu neměly účinek žádný, Severní Vietnam porazil USA, přestože měl zcela zničenou infrastrukturu. Myslím, že USA jsou limitovány svými  ekonomickými možnostmi, protože americké hospodářství prostě má řadu svých problémů, které musí řešit, musí něco dělat se schodky státního rozpočtu. Každá válka znamená prohlubování schodků, ambiciozní zahraniční politika znamená prohlubování schodků státního rozpočtu. Takže Američané se musí pohybovat v nějaké realitě a myslím, že Obamova administrativa se v té realitě pohybuje celkem dobře.

Jak jste osobně přijal zprávu, že Američané chytili Usámu bin Ládina. A působilo to na vás důvěryhodně?
To, že byl zprovozen ze světa, je určitě důvodem k jistému uspokojení západní politické elity. Chviličku to pravda trvalo, deset let - to je jen ukázka limitovaných možností západního světa a je potřeba před tím nezavírat oči. Kdyby ten člověk byl ve svém prostředí, kde se pohybuje (nemluvím o Al-Kajdě ani Tálibánu, ale o širším prostředí) skutečně tak izolovaný, tak asi by ta jeho likvidace byla rychlejší. Ale nevidím jako vkusné jásat nad tím, že byl někdo zabit. Je to odškrtnutá položka. Zaplaťpánbůh, že k tomu došlo, ale že bych to nějak oslavoval nebo jásal a dožadoval se, aby mi ukázali krvavé trofeje, tak to určitě ne.

Na druhou stranu dodnes nevíme, zda byl  zodpovědný za útoky z 11. září 2001, protože ve svých prvotních prohlášeních to Usáma sám popřel. A dokonce i na seznamu nejhledanějších teroristů světa, který si vede FBI, byly jako důvod hledání Usámy uvedeny starší teroristické útoky. Útoky z 11. září mu tam za vinu kladeny nejsou...
Myslím, že to je správný postřeh, co říkáte. Nicméně on se stal symbolem Al-Kájdy, která má na svědomí mnoho útoků po celém světě a velmi pravděpodobně, s pravděpodobností hraničící s jistotu, i tyto útoky ve Spojených státech. To, jestli k nim on dal povel nebo ne, to se v tak zakonspirované organizaci jako je Al-Kájda, nikdy nedozvíme.

Jak se díváte na národní stát? Ptám se proto, že od lidí, kterým říkám ´globalisté´, zaznívá neustále jeden a týž argument, že národní stát je něco překonaného, příliš malého, patřícího do minulosti a že bychom se měli sdružovat do nějakých větších celků, nadnárodních seskupení.
Já ty věci vidím dialekticky. Národní stát má význam, je potřeba rozvíjet národní kulturu, určitě je potřeba je dělat takovou zahraniční politiku státu, která by přinášela lidem užitek, znamená to především se orientovat na ekonomické vztahy, dostávat do země nové investory, otevírat nové trhy pro vlastní zboží. Jinak si myslím, že nás národní zájem je především v dobře fungující EU a v dobře propracovaném postupu české vlády, aby co nejvíce využila tohoto společného pětisetmilionového prostoru.

BRITSKÁ VELVYSLANKYNĚ BYLA DRZÁ. TAKHLE ASI TLAČILI NA BENEŠE

Měli bychom být v Afghánistánu?
Je to určitý projev solidarity, ale o mně je známo, že jsem byl proti zvyšování naší vojenské spoluúčasti a nechápu ani některé své spolustraníky, kteří si myslí pravý opak. To je cesta do pekel a jestli Američané přemýšlejí, jak odtamtud po anglicku zmizet, myslím, že my bychom neměli naši spoluúčast navyšovat.

Vzpomínám si, že když jste před lety nesouhlasil s tím, aby se navýšil počet vojáků v naší misi, bylo kolem toho velké mediální haló. Psalo se, jak na vás tlačili velvyslanci a všemožné delegace... Můžete k tomu po čase něco říci, zda to bylo opravdu tak dramatické?
Tak faktem je, že drzá byla zejména britská velvyslankyně, se kterou jsem se už nikdy nesešel a už jsem přestal chodit i na britskou ambasádu, protože si dovolila příliš - to jí nepřísluší. Takhle nějak si představuji, že vykonávali tlak britští diplomaté na prezidenta Beneše ve dnech Mnichova. Britové by měli mít soudnost posílat takovéto diplomaty do zemí, které nejsou Zanzibarem, ale které jsou suverénní zemí ve střední Evropě. My tady nelezeme po stromech. To bylo opravdu nechutné vystoupení, ale já jsem jí také dal najevo, že nejsme žádným satelitem kohokoli a že se rozhodujeme podle svých zájmů a ty zájmy respektují vůli lidí a vůle českých lidí je nezvyšovat vojenskou spoluúčast. A dokonce zájem českých lidí, který tak trochu porušujeme a porušuji ho i já, tím, že jsem souhlasil s vojenskou účastí, je vůbec se stáhnout z Afghánistánu. To je přeci známé, takže myslím, že k tomu by měli mít západní diplomaté respekt.

Můžete nějak přiblížit, jak s vámi britská diplomatka hovořila?
Byla drzá. To stačí.

Souhlasíte s návrhem KSČM, že uznání státu by mělo být věcí parlamentu, čímž tato strana naráží na hanebné uznání státu Kosovo ze strany Topolánkovy vlády, přičemž komunisté vždy byli proti tomuto uznání?
Pokud je vláda v zahraniční politice slabá jako ta Nečasova, kdy premiér toto pole zcela vyklízí, protože to zřejmě není ani jeho hobby, ani jeho silná stránka (já tedy nevím o žádné jeho silné stránce) a jestliže je i tak slabý ministr zahraničí jako je "kníže Vyspávač", pak i takovýto nezvyklý krok je určitě oprávněné požadovat. Myslím si, že uznání Kosova byla tedy ohromná chyba, minimálně to bylo předčasné, zejména pokud nejsou vyjasněny všechny konotace související s vlivem organizovaného zločinu v kosovských politických kruzích. Jestli dnes jásáme nad vydáním hromadného vraha Mladiće (a já myslím, že je správné, že bude tento člověk souzen, i když už je to jen ruina tohoto zločince a myslím, že by bylo ideální, kdyby byl souzen před lety), a jestli jsme samozřejmě podporovali vždy vydání válečných zločinců třeba i z Chorvatska, tak je nepochopitelné, že se nikdo nezabývá tím, co dělala kosovská osvobozenecká armáda, včetně zabíjení lidí za účelem obchodu s lidskými orgány. To jsou pro mne úplně nepochopitelné věci, že všichni děláme, jako že něco takového neexistuje a přitom zřejmě ti lidé stále mají vliv na politické struktury v Kosovu. Samozřejmě lidé, se kterým jsem se setkal, jako Ibrahim Rugova, s tím neměli nic společného, o tom jsem přesvědčen, že to byl člověk, který byl opravdovým demokratem, ale pokud existovali lidé jako Rugova, tak právě proto je potřeba očistit jeho zemi od lidí, kteří ji kontaminují.

Zmínil jste generála Mladiće. Ale nebyl přece i jeho případ pouhou mediální válečnou propagandou Západu? Protože dnes se už ví, že například masakr ve Srebrenici se nestal tak, jak bylo sdělovacími prostředky předkládáno...
Jestli dal povel k masakru a nebo jestli tu armádu, které velel, nezvládal, tak je to jedno. Má odpovědnost za jedno i za druhé. Byl velitelem a já v tom nevidím žádný velký rozdíl.

Děkuji za odpovědi.
Adam B. Bartoš