Jel jsem si takhle domů z Anglie. No vlastně jsem jel z Walesu, ale to musíte přes Anglii. A musíte taky trajektem z Doveru do Calais a francouzského Calais do Belgie. Pak přes Německo a jste doma.

Tenkráte byla doba dřevní. Neměli jsme sice kobyly, to už byla auta s karburátory. Ale nebyly ještě navigace. Jelo se podle mapy. Na mapě si člověk našel orientační body a tradá. Z konce Walesu jsem proto vyrazil na Bristol, pak na Londýn a potom na Dover. Z Doveru sem nabral kurs na Brusel. A někde před Bruselem jsem měl odbočit na Liège. Pak měly přijít Cáchy, Kolín, Frankfurt, Norimberk a Rozvadov, Plzeň, Motol a konečně můj Žižkov.

Frčel jsem pěkně v Belgii, Favorit přiměřený životnímu standardu učitele spokojeně předl a uviděl jsem kýženou ceduli Liège. Zajásal jsem, protože jsem měl na tohle město odbočit před Bruselem. Směrovky na Liège se radostně míhaly, vzdálenost zkracovala a … a najednou byly fuč. Znejistěl jsem. Podle mapy se mělo odbočit o kousek dál, nemohl jsem to přece přejet. Znáte to: oči na šťopkách, směrovka nikde, ale ona tam přece někde musí být…

Nebyla tam. Vjel jsem do Bruselu v hustém odpoledním provozu, klnul jsem svému ošklivému osudu a tu náhle jsem pochopil, co se přihodilo. Stála tam směrovka, byla na město Luik, v závorce Liège. Rozjasnilo se v mé kotrbě: Liège bylo to město, pokud jsem byl ve valonské části Belgie. Ale zde ve Flandrech je to Luik. Propletl jsem se zacpaným Bruselem, a nachytal hnusnou hodinu zpoždění.

Od té doby nemám větších sympatií k nacionalismu. Soudím, že nám nepřestal být méně nebezpečný ani po vynálezu satelitní navigace. Stále je s ním možno zabloudit.

PS. Až budete na české mapě hledat město Liège nebo Luik, nenajdete je. Ono je to totiž česky Lutych. Na německé mapě to taky není, tam je to Lüttich. Proč jenom nemůžeme všichni užívat starý latinský název Leodium?