Je třeba počkat, jak se věci vyvinou. Uvidíme, kam se pohne většina. A podle toho se někam přidáme. Pokud půjdou všichni, mimo Británie a Maďarska, tak bychom u toho asi neměli chybět.

Česká politika se řídí instinktem člověka, který nakupuje v supermarketu a pohybuje se, kam jde nejvíce lidí. Protože premiér čeká, kam se hne většina, nehodí se mu zveřejňovat, kam by chtěl dorazit a o co České republice jde. Možná to ani sám neví. Zřejmě proto se nám opakovaně nedaří otevřít téma jednání Evropské rady na půdě Poslanecké sněmovny. Jelikož ale máme premiéra, který říká, že nejlepší je schovat se v koutě, mlčet a koukat se, jak všechno dopadne, otevírá se prostor pro aktivního prezidenta, který názor rozhodně má. Za Českou republiku pak promluví prezident, který vystoupí v Polsku a řekne, že se hlásí jako dobrovolník k demontáži společné evropské měny. A máš ho, bác! Takhle mluví vrcholný představitel státu, kterému by měl ležet na srdci osud společenství, do kterého jsme dobrovolně vstoupili a na němž těsně závisíme. Prezident v poslední době stále častěji vystupuje dokonce i proti Schengenu, takže to vypadá, že touží po obnově národních hranic v Evropě se vším všudy, včetně cel a pasové kontroly. Jeho starým snem je obnovení národní suverenity. Otázka je, kam nás ten sen dnes může přivést.

Pokud by se eurozóna opravdu rozpadla, což je evidentně proces, ke kterému chce český prezident přispět, tak skončí politika budování konsensu mezi menšími a většími zeměmi Evropy a prosazovat se začnou hlavně velké státy. Místo Evropské unie budeme mít koncert velmocí. S Německem, kterého se u nás stále někteří obávají, se už nebudeme bavit v rámci institucí EU, ale tváří v tvář, což bude pochopitelně mnohem těžší. Klausova suverenita tak může vypadat tak, jak vypadalo jeho chování vůči ruskému prezidentovi Medveděvovi. Žádná „tough love“, jak říkají Američané, že je třeba se chovat k zemím, jako je Ukrajina či Rusko, tzn. pozitivně s láskou ke kultuře a lidem, ale kriticky v tom, co se nám nelíbí. Místo toho nám patrně zbude jen Klausova „servilní láska“, která odhání od hosta dotěrné mouchy jakýchkoli nepříjemných otázek.

Kéž by si Petr Nečas v tomto svém rozhodování jel alespoň pohovořit se svým polským kolegou Tuskem. Který ďas ho ale v těchto dnech, kdy se máme rozhodnout, zda přijmeme nebo odmítneme žádost, žene do Maďarska, o kterém se dnes všeobecně praví, že se vydalo znovu na cestu budování systému jedné politické strany?

Lubomír Zaorálek