Nelíbilo se mu, že jsme protestovali proti zneužití místní situace extrémisty z DSSS, přitom nám ani nedal příležitost vysvětlit, že hubovat má na jiné – na ty nahoře. Myslel si, že když si píchneme perník, přestaneme se angažovat. Mýlil se, drogy nepotřebujeme. Přijeli jsme vyjádřit solidaritu s Romy na Šluknovsku, kteří jsou paušálně obviňováni z trestných činů, jichž se dopustili jednotlivci. Přijeli jsme říci, že nenávist není řešení, a přispět troškou do mlýna k tomu, aby sousedské vztahy byly příjemné pro všechny.

Jistě, jedna návštěva příliš nezmůže, je nutné hledat cesty dlouhodobě. Romové jsou v Novém Boru, Varnsdorfu i Rumburku nastěhováni do ubytoven, kde jsou za vskutku skromné podmínky k žití nuceni platit nehorázné peníze místním firmám, jež jejich těžké sociální situace zneužívají a prachsprostě na nich vydělávají. Stejně jako vyhrocených vztahů ve městech na Šluknovsku zneužívají pravicoví extrémisté i jiní populisté, včetně některých parlamentních politiků napříč stranami.

Stávající vláda místo systémového řešení sociálního kolapsu, postaveného na prevenci a pokusu narovnat sousedské vztahy, navrhuje a koaliční strany v parlamentu schvalují „reformy“, jež povedou k ještě větší segregaci a vyloučení. To je živná půda pro rasismus, v takových podmínkách si extrémistická hnutí přímo lebedí. Vláda to nedomýšlí a řídí se heslem „rozděl a panuj“. Dva se perou, třetí se směje. Sousedé se na sebe zlobí, část majoritních obyvatel spolu s nácky pochoduje proti Romům, vláda, která do funkce zmocněnkyně pro lidská práva jmenovala ženu naprosto neschopnou jakékoli smysluplné akce, je jakoby z obliga. Přitom ta je opravdovým viníkem eskalace problémů.

Jsou to pravicoví politici, kteří neustále omílají nebezpečné fráze o „bohatém sociálním systému“, štvou jedny proti druhým, navrhují a prosazují „tvrdou ruku“, parlamentem protahují zkázy typu osekávání dávek, exekuce z minimálních prostředků, výpověď v době nemoci, veřejné práce po dvou měsících nezaměstnanosti, zákaz pobytu v určitých obcích, dvojí zdravotnictví pro chudé a bohaté nebo změny v důchodovém systému, na kterém lidé s nižšími příjmy prodělají kalhoty… Je to zavrženíhodná ostrakizace a ekonomická likvidace lidí, kteří jsou už tak na dně.

Jako pěst na oko v této souvislosti působí reakce pravicových politiků na jakékoli, byť jemňoučké, zmínky o možnosti progresivního zdanění u lidí s vyššími příjmy, kterým by bylo přispěno do nenadité státní kasy. To by byl trest za úspěch, to nejde, překřikují se. Jako by chtěli dodat, že je přece lepší si zgustnout jen na těch, co mají hluboko do kapsy a na volební kampaně stranám nemohou přispět milionovými finančními injekcemi. Co jiného ale asi čekat v době, kdy se člověku nezřídka říká lidský zdroj, kdy je úspěch měřen plnou peněženkou a společenským postavením, kdy jsme honěni konkurencí být nejlepší a všechny ostatní odkopat ostrými lokty?

Že jsem semlela páté přes deváté? Ale kdepak – ono to spolu souvisí více, než si kdo myslí. Když nad dnem stráveným na Šluknovsku přemýšlím, mám před očima ubytovnu převážně s Romy, kteří se noc co noc obávají, že jim něco přistane v oknech, bojí se o své děti i o svůj život. Mám před očima zlostné pohledy neonacistů, na které jsme ironicky volali „Chcete bílé Čechy? Počkejte si na sníh…!“.  A v uších mi do toho dokola zní sněmovní řeči premiéra Nečase nebo ministrů Drábka, Hegera či Kalouska, kteří cynicky a bez skrupulí obhajují neobhajitelné bezhlavé škrty, které ublíží nejen lidem na Šluknovsku. Demokracii a sociální stát 21. století si opravdu představuji jinak.

Andrea Cerqueirová