Pouštím se na hodně tenkou půdu, ale snad mi mí čtenáři odpustí. Jsou věci, o kterých se nemluví, ale mluvit by se mělo. A to i s rizikem, že skončím jako vydavatel Zvědavce, kterého naše justice odsoudila k podmíněnému trestu šesti měsíců odnětí svobody za to, že na svém webu publikoval překlad textu, který číslo, o kterém se nesmí pochybovat, nahrazuje údajně objektivnějším číslem o dva miliony nižším. Takovou máme dnes u nás svobodu projevu a smýšlení.  

Chci se ale zabývat jiným případem, pro mne neméně prapodivným. Podle tiskové zprávy, kterou v dubnu vydala pražská židovská obec, došlo v České republice za uplynulý rok k celkem 47 antisemitským incidentům.

Když půjdeme hlouběji a podíváme se do výroční "Zprávy o stavu antisemitismu v ČR za rok 2010", na kterou tisková zpráva odkazuje (a kterou musíme získat pokoutně, protože není nikde zveřejněna), zjistíme zajímavá čísla. Obec totiž eviduje 5 (slovy pět) "násilných incidentů na majetek", 11 (slovy jedenáct) "obtěžujících chování" (antisemitská hesla při demonstracích, emaily, výhružky) a - číslo největší - 31 (slovy třicetjedna) antisemitských útoků "v literatuře, médiích a na internetu."

Pokud nevíte, co si pod tím představit (a co tedy židovská obec považuje za antisemitismus), pak vězte, že to neví nikdo, nejspíše ani sama židovská obec, ze které jsem se pokoušel bližší podrobnosti vymámit. Neúspěšně.

Pokud někdo svévolně obviňuje českou společnost z antisemitismu, pak bych přirozeně očekával, že předloží přesné informace, argumenty, odkazy, citace. Kupodivu ale ani v samotné zprávě uvedeny nejsou. Zpráva je totiž jen na stránku a půl dlouhým slovním balastem, který nic neříká a zřejmě bychom ho tedy neměli brát vážně. Zmíněné "incidenty" tam totiž nejsou vůbec rozepsány a popsány, antisemitské útoky v médiích tam nejsou doloženy a citovány, takže nám nezbývá, než důvěřovat židovské obci a jejímu magickému číslu, že nás nijak netahá za nos. Je to něco podobného, jako když USA oznámí světu, že zabily Usámu, ale tělo prý hned hodily do moře. A teď jim to věřte...

Zatímco mnoho lidí tak učiní a slepě bude důvěřovat (USA i pražské židovské obci), já si dovolím ten luxus pochybností.

Rozhodl jsem se věc ověřit a napsal předsedovi židovské obce Františku Bányaiovi, ale příliš jsem nepochodil. Trvá to už třetí týden, kdy marně čekám (ačkoli jsem se několikrát připomínal) na přislíbené odpovědi na mé jednoduché dotazy, ve kterých židovskou obec žádám, aby předložila přesný výčet a citace těchto "incidentů". Dosud tak neučinila a dopředu mne upozornila, že ani neučiní, že mi pošle jen "komentáře" k této zprávě, kterými některá tvrzení upřesní. Ani těch jsem se ale zatím nedočkal.

Nezbývá mi tedy než spekulovat, co asi mohlo těmi incidenty být.

Nuže spekuluji a domnívám se, že poslední jmenovaná (a zároveň nejobsáhlejší) kategorie (antisemitismus v médiích, knihách a na internetu) zřejmě zahrnuje články, které se nějakým způsobem kriticky vyjadřují k Izraeli a jeho politice nebo vůbec k židovské komunitě a to z jakéhokoli důvodu. Proto bude nejspíše i tento článek, který si dovoluje tvrzení židovské obce oponovat, zahrnut mezi antisemitské projevy. Oponovat totiž židovské obci = antisemitismus. Pokud se spolu se mnou divíte, jak je možné v naší - vůči Izraeli tak přátelské - zemi (tak přátelské, že jí široko daleko není rovno, což ostatně sama zpráva přiznává) napočítat až padesátku antisemitských útoků, zde je odpověď. Pokud totiž za antisemitismus prohlásíte kdeco, pak je možné takové velké číslo skutečně získat. Pak se samozřejmě prezentuje už jen ono číslo a ne to, jak se k němu dospělo.

Proč si to vše myslím? Dovolím si totiž poněkud neskromě říci, že jsem trochu porozuměl procesům, jakým židovské obce, organizace, instituce, think-tanky, ale i všemožné Ligy proti hanění a další podobné žalovací spolky fungují, jakým stylem antisemitismus monitorují (čím více, tím lépe), respektive, co vše za něj považují.

Příklad první

Nejlépe nám princip "vytváření antisemitismu" vysvětlí následující událost, která se zmíněnou tiskovou zprávou (a Zprávou o stavu antisemitismu) souvisí. Dočteme se v ní totiž, že konzervativní občanské sdružení Akce D.O.S.T. je "poměrně nebezpečný fenomén a jeho petice a prohlášení jsou prostředkem pro prosazování neofašistických, šovinistických a xenofobních tendecí."

Takto vidí D.O.S.T. pražská židovská obec a v samotné Zprávě pak dodává, že jakkoli není iniciativa D.O.S.T. v České republice nová, jde o "poměrně nebezpečný fenomén, nejen pro české Židy, ale pro celý demokratický vývoj ČR".

D.O.S.T. že je nebezpečím pro Židy a demokracii? Co nám tímto tvrzením, bez uvedení jediného pádného argumentu či důkazu, chtějí čeští Židé říci? Marně jsem se i na toto ptal předsedy pražské židovské obce. Slíbil odpověď, ale neodpověděl.

Ale pojďme dál, to nejzajímavější nás teprve čeká.  Když se totiž D.O.S.T. proti tomuto křivému nařčení přirozeně ohradil a židovské obci vzkázal, aby se od svých slov distancovala, respektive aby je odvolala, byl z toho podle Ligy proti antisemitismu (česká obdoba Anti-Defamation League) další incident. A podle mne jasný adept do seznamu incidentů na příští rok.

Strážkyně demokracie, paní Věra Tydlitátová z Ligy proti antisemitismu, totiž ihned po vyjádření DOSTu vydala prohlášení, podle kterého D.O.S.T. "vyhrožuje Židům". A můj článek, který o tomto ohrazení se DOSTu pouze faktograficky pojednával a kde jsem z prohlášení sdružení citoval, na facebooku označila za "útok proti Židům". Bartoš se prý, tím že informoval, kterak D.O.S.T. nesouhlasí s židovskou obcí, dopustil útoku na Židy, napsala Tydlitátová. Nesouhlasit se Židy je tedy útokem na Židy, dozvídáme se.

Už vidíte, jak se "dělá" antisemitismus? Vidíme zde podivnou židovskou mentalitu, která je možná částečně pochopitelná z pohledu nedávné historie, ale je ve svém principu veskrze zvrácená: řekne-li někdo něco kritického k Izraeli / Židům / židům, je hned považován za antisemitu a samozvaní strážci morálky si takové vystoupení bleskově píší do notýsku, podle kterého pak vydávají zaručené zprávy o stavu antisemitismu. Dokonce i když jde jen o reakci na nepravdivé tvrzení Židů, tedy, že se napadený pouze ohrazuje, že židovská obec uvedla něco neprávem, máte to marné, máte to spočítáné - i to je antisemitismus. Nedá se nic dělat.

Toto podivné počínání židovských a prožidovských organizací a atmosféra, kterou nejen v médiích, ale v celé společnosti vytvářejí, by přitom nemělo být bráno lhostejně. Vedle mediokracie, soudcokracie a dalších neřestí současné společnosti je to další nešťastná ukázka nemocné společnosti, která by měla být vážně diskutována a podrobena zkoumání. Někteří by ji možná zahrnuli pod politickou korektnost, podle mne jde ale o něco více.

Zatímco politická korektnost znamená, že provádím autocenzuru a o některých tabuizovaných tématech (nejčastěji jako novinář nebo politik) mlčím, případně používám novotvary, abych se vyhnul slovům majícím údajně negativní konotaci, kterou bych mohl některé menšiny urazit, v případě židovské otázky klesáme ve vztahu ke svobodě myšlení a slova ještě hlouběji. Kolem Židů se chodí po špičkách, mluvit a psát se o nich může jen v pozitivním slova smyslu a pokud si dovolíte sebemenší náznak kritiky (který nijak nesouvisí s rasou a náboženstvím, ale například se zahraniční politikou státu Izrael), jste na indexu a ještě vás možná nějaký dobrák zažaluje. Židé na to mají dokonce vlastní termín - latentní antisemitismus. Což je tvrzení, které není antisemitské samo o sobě, ale může k antisemitismu někdy v budoucnu inspirovat a vést. I s takovým je třeba řádně a rázně zatočit.

Jde tedy podle mne o jev, který bych vyňal z obecné kategorie politické korektnosti, protože pro svoji specifičnost snese vlastní označení. Projevuje se jakousi hyperkorektností ve vztahu k Židům na jedné straně a militantními a agresivními útoky Židů na jejich kritiky (nazývám tento jev mediální wiesenthalismus po vzoru mccarthysmu) na straně druhé (monitoring výroků, tlak na demisi v případě politiků či vůbec společenskou likvidaci oponentů, jejich onálepkování, tlak na jejich věznění, zakládání udavačských spolků, lobbying, kupování si politiků sponzorskými dary apod.), což zpětně ještě více posiluje onu hyperkorektnost. Jde o jakýsi začarovaný kruh, který se téměř nedá prolomit, protože kdykoli na něj někdo poukáže, je po stížnostech židovských organizací umlčen. Zahrnul bych sem i židovské útoky na cokoli, co připomíná nacionalismus u daného národa a přitom neustálé zveličování historie a zásluh židovského elementu v dějinách světa i v dějinách daného národa a s tím spojený radikální nacionalismus židovský, který je ale kupodivu povolen a v médiích vydáván za přednost (zatímco u všech ostatních národů prohlašován za přežitek).

Příklad druhý

I ten je součástí mediální války o D.O.S.T. Když vyšel v časopisu Respekt dehonestující článek o Ladislavu Bátorovi a spol., napsal jsem v reakci text, který jsem po autorce nazval "Hluboký výstřih Silvie Lauder" a vyjádřil v něm podezření, že nenávist k aktivitám D.O.S.T. může vycházet krom příčin politických také z příčin náboženských a že může mít co do činění s národností jeho autorky, která ukázkově podléhá oné výše zmíněné hyperkorektnosti. Už tehdy jsem totiž tušil, že cílený útok na D.O.S.T. vyvěrá i z těchto kruhů. Pak přišla Zpráva židovské obce, která toto mé podezření umocnila.

Tento můj text byl následně českou pobočkou Helsinského výboru (vedenou echtovní pravdoláskařkou Annou Šabatovou - opět bych si povšiml jména) označen jako antisemitský - a to prý takovým způsobem, "který nemá v době po roce 1989 obdoby a svým obsahem je srovnatelný s články antisemitského časopisu Politika či s kolaborantským tiskem aktivististických novinářů z období protektorátu."

Pěkně děkuji. Zajímavé ale je, že v prohlášení Českého helsinského výboru, který žádá po ministrovi školství odvolání Ladislava Bátory z postu poradce ministra pro jeho údajně "fašizující" názory, je tento můj článek, který D.O.S.T. uveřejnil na svých stránkách, dalším důkazem antisemitismu DOSTu. Tedy nejenže kritika někoho, kdo patří k židovské obci, je antisemitismem, ale i přetisknutí takového textu někým jiným činí z toho, kdo jej přetisknul, rovněž antisemitu.

Příklad třetí

Simon Wiesenthal Center, další podobná židovská úderka jako ADL, pravidelně rok co rok zveřejňuje seznam nejhorších antisemitských výroků politiků či jiných veřejných a mediálně známých osobností (po polapení všech dosud žijících hitlerovských nacistů je zřejmě třeba honit nacisty novodobé). Nesleduji počínání tohoto think-tanku pravidelně, ale nějakým nedopatřením mi chodí jeho emaily, mezi kterými jsem našel seznam antisemitských výroků za rok 2010 (jakási obdoba zprávy pana Bányaie, ale ne tak odfláknutá).

Seznam totiž uvádí celkem deset výroků, jakýsi top ten nejvíce antisemitských citací z celého světa.

O některých z nich bychom mohli diskutovat, zda je považovat za antisemitské, či nikoli a jsem si jist, že většina z nich antisemitských není.

Na seznam se například dostal bývalý německý bundesbankéř Thilo Sarrazin za výrok ze svého bestselleru, že "všichni Židé mají určitý gen (...), který je činí odlišnými od jiných lidí." Myslím, že to je spíše poklona a uznání jisté například intelektuální převahy židovského národa (kterou nepopírám), než útok na židovský národ. Národ, přesvědčený o své výlučnosti, by naopak měl podobná slova vítat.

Hlavní obchodní vyjednávač EU Karl de Gucht se zase na "index" dostal za větu "nepodceňujte sílu židovské lobby na Capitol Hill (místo, kde sídlí americký kongres). Neměli byste podceňovat spjatost s americkými politiky - nezáleží na tom, zda jsou republikány nebo demokraty." Tato věta není přitom nijak urážlivá, pouze odhaluje pravdu, kterou vidí v Americe snad všichni, jen se o ní nesmí veřejně mluvit. Přitom to samé, pouze jinými slovy, ve své knize otevřeně přiznává i Zbigniev Brzezinski, když píše, že židovská lobby je v USA jedna z nejvíce úspěšných ("Také americké etnické komunity se pokoušejí ovlivňovat zahraniční politiku Spojených států; nejlepší organizaci a výsledky má židovská, řecká a arménská lobby," napsal Brzezinski v knize Velká šachovnice).

Případ Karla de Guchta měl zajímavou dohru. Od jeho slov se hned distancovala Evropská komise, proti jeho výrokům protestoval Evropský židovský kongres a de Gucht byl veřejně označen za antisemitu. Nakonec byl donucen pronést sebekritiku a omlouval se, řka, že jeho výroky byly špatně vyloženy a že "chce jasně říct, že antisemitismus nemá v dnešním světě místo" (pro příklad zničení politika kvůli jeho údajnému antisemitismu nemusíme ostatně chodit do zahraničí, stačí vzpomenout nešťastníka Mirka Topolánka, kterému na postu předsedy ODS zlomila vaz jeho narážka na židovství expremiéra Jana Fischera (o kterém Zpráva o stavu antisemitismu píše, že by si ho údajně většina národa přála za prezidenta).

Něco podobného jako Gucht si pak dovolil říci i režisér Oliver Stone. Ten se na Wiesenthalův seznam nacistů dostal proto, že řekl, že v USA je kromě "velké židovské lobby" také "židovská dominance v médiích". To přitom není žádné tajemství, o židovském vlivu na média psal u nás i T. G. Masaryk, kterého stěží můžeme považovat za antisemitu. Režiséru Stoneovi přitížilo i to, když zlehčil židovský holokaust slovy, že "Hitler napáchal podstatně víc škody na Rusech, než na židovském národě" a že "o holokaustu se hovoří a píše víc, než o utrpení Rusů". Nevím, co je na tomto výroku nepravdivého, když víme, že vedle 6 milionů Židů zahynulo i 27 milionů Rusů. Že by šest milionů bylo více než 27 milionů, bychom snad mohli říci jen tehdy, kdybychom věřili, že Žid je více než Rus. A to snad - ani přes onu výše zmíněnou větší intelektuální vybavenost - není, protože před Bohem jsme si všichni rovni.

Židovská obec by si zkrátka měla uvědomit, jak dvousečnou zbraň vytahuje. Podobnými zprávami a TOP seznamy totiž může paradoxně antisemitismus jen přiživovat či dokonce vypěstovat i u lidí, kteří by jinak proti Židům nikdy nic neměli. Nikdo totiž nechce, aby jeho země byla neustále známkovaná z toho, jak moc je či není "antisemitská", nota bene země, která Židům posloužila prokazatelně více než kterákoli jiná.

Nebo je toto strašení, žalování a hraní na strunu údajné viny záměrem, protože bez něj by antisemitismus neexistoval a neexistovaly by tak ani různé spolky, které z jeho monitorování žijí? (tak jako některé pro-romské organizace nemají ve skutečnosti zájem na řešení a zlepšení situace, protože by tak přišly o smysl své existence a vládní dotace?)

Příklad čtvrtý

Zakončím spíše úsměvným příběhem, který dokazuje, že vedle antisemitismu uměle vyháněného pochybnými statistikami či antisemitismu, který je právě pochybnými a křivdícími statistikami ve společnosti rozněcován (a vzniká tak jako pouhá zlobná reakce na přehnanou politickou korektnost ve vztahu k Židům) existuje i antisemitismus vyráběný i naivními novináři nakaženými touto mentalitou.

Jde přitom o kolegu, kterého si vážím, protože v MF DNES patřil k těm rozumnějším.

Viliam Buchert (dnes působící v Reflexu) totiž před časem vypustil do éteru zprávu o tom, jak antisemitismus bují mezi redaktory ČT. Věřil bych tedy, že právě mezi redaktory ČT bují všechno možné, ale antisemitismus bych tam nehledal. Buchert ho ale odhalil a hned exemplárně odsoudil. Když totiž do ČT nedávno vtrhlo po zuby ozbrojené vojenské komando a snímky ze zásahu pak obletěly média, všiml si Buchert jedné samolepky na dveřích do kanceláře jednoho z redaktorů. Byla to žlutá Davidova hvězda s nápisem "Jude", přesně taková, jakou nosili Židé v hitlerovském Německu.

Buchert hned, rozradostněn tím, že objevil něco, co ostatní přehlédli, napsal, že jde o hanebnost: "Proč tento vskutku odporný symbol holocaustu mají na dveřích redaktoři České televize?" ptá se Buchert v článku "Dělají si redaktoři ČT srandu z holocaustu?"

"Pokud si někdo vylepil v ČT tuto Davidovu hvězdu ´jen tak´, je nesmírně hloupý, protože nebere ohledy na násilí spáchané nacisty na Židech. Pokud to měla být jakási legrace (´prostě jsem si někde koupil nálepku´), tak dotyčný si zasluhuje pár facek, aby se probral. A můžeme jen doufat, že neplatí třetí, nejhorší varianta: Že to byl záměr veřejnoprávního antisemity," napsal také Buchert.

Na tomto místě učiním odbočku. Před lety jsem se zúčastnil demonstrace proti antisemitismu, kdy několik tisíc lidí zaplnilo Staroměstské náměstí po mediální masáži varující před neonacistickým pochodem pražskou židovskou čtvrtí. Účastníci demonstrace - Židé i nežidé - dostávali od pořadatelů žluté samolepící hvězdy, které si i nežidé jaksi solidárně lepili na kabáty, aby demonstrovali, že své židy "nedají".

Také jsem jednu vyfasoval a když se pak vrátil domů, bylo mi líto artefakt vyhodit. Nalepil jsem si ho tedy na papír a ukryl ho do svého "archivu", kde ho mám dodnes.

Asi už tušíte, kam mířím. Jednalo se o stejnou samolepku, jakou viděl Buchert na dveřích redaktorů. Nad veškerou pochybnost byl ten, kdo samolepku na dveře v ČT vylepil, účastníkem zmíněné demonstrace na podporu Židů. Já si ji dal do krabice, on na dveře. Byl tedy spíše fanouškem Izraele, než antisemitou.

Tak daleko nás tedy zavedl domnělý hon na antisemity živený z pražské židovské obce, že novináři jsou dnes už natolik popletení, že při pohledu na Davidovu hvězdu jim to přestává myslet. Jsme papežštější než papež, nebo možná spíše - rabínštější než rabín.

Takhle nějak se "dělá" antisemitismus.

Pro Prvnizpravy.cz
Adam B.Bartoš