Až poslanci sociální demokracie Miloš Melčák a Michal Pohanka získali tento punc, když spolu umožnili, aby vláda Mirka Topolánka získala po několika měsících důvěru.

Přitom Melčák a Pohanka měli řadu předchůdců – poslance Jozefa Wagnera, Tomáše Teplíka nebo Petra Kotta, kteří v parlamentních lavicích pomohli politickému rivalovi. Petr Kott si za to vysloužil od ČSSD teplé křeslo regionálního ředitele VZP.

Těch, kteří opustili politickou stranu, na jejíž kandidátce se dostali do sněmovny, však bylo nepočítaně. Nebýt různých „přeběhlíků“, tak už Česká republika měla určitě mnohem více předčasných voleb a překlenovacích úřednických vlád než jen Tošovského a Fischerovu, protože pády kabinetů by byly na téměř denním pořádku. Za tuto situaci mohou  samotní voliči, kteří jsou rozděleni téměř na polovinu mezi pravicí a levicí, a podoba volebního zákona, která neumožňuje vítězné straně, aby získala nějakou výhodu a mohla převzít skutečnou a plnou odpovědnost za své vládnutí.
Žádná ze stran už řadu let nezískává dostatečnou většinu, a proto trvá týdny nebo dokonce měsíce, než  se po volbách horko těžko vytvoří nějaká vládní koalice a domluví se na tak kompromisním programu, že s ním nejsou spokojeni ani samotní členové jednotlivých koaličních stran.  Takový kompromis, jak jsme zažili v tomto volebním období, pak oslabuje vládní strany natolik, že nakonec kabinet potopí několik zhrzených jedinců, kteří  mají nějaký vlastní důvod vyřídit si  osobní účty s šéfy své partaje. Vláda po celou dobu visí na vlásku, více či méně vydírána, až jednou vlásek praskne, většinou v nejméně vhodnou chvíli – třeba jako naposledy v polovině českého předsednictví Evropské unie.

Je snadné odsoudit poslance, že „zradí“ program strany, za kterou byl zvolen, a pomůže politickému rivalovi. Ale kdo si vzpomene na volební patovou situaci sto na sto hlasů ve sněmovně, na měsíce trapného vyjednávání, kdy předseda ČSSD Jiří Paroubek odmítal všechny nabídky, vychutnával si bezmocnost vítěze voleb – ODS a strašil tím, že sám už má 101. hlas, který by nemohl získat také jinak než od přeběhlíka z vládní koalice, a současně odmítal předčasné volby, pak musí uznat, že jedinou záchranou z povolebního marasmu bylo rozhodnutí Melčáka a Pohanky neasistovat takovému politickému vydírání a nekonečné politické nestabilitě v zemi.

Jednou z vládních stran, která několik let díky „přeběhlíkům“ Kottovi, Melčákovi a Pohankovi seděla ve Špidlově, Grossově, Paroubkově a Topolánkově vládě, je KDU-ČSL. Léta jí taková situace nevadila, ale dnes, kdy její řady ve sněmovně, sice až poté, kdy padla vláda, opustili někteří poslanci, najednou prohlédla a zjistila, že „není možné, aby tímto způsobem docházelo ke zvrácení výsledků voleb“. A „mravně apoliticky“ vyzývá k boji proti stranickým přeběhlíkům. Šéf lidovců Cyril Svoboda, ministr zahraničí v sociálně demokratických vládách a ministr bez portfeje a místního rozvoje v Topolánkově vládě, tvrdí, že přeběhlictví, díky němuž  zastával po mnoho let teplá místečka, je podvodem na voličích, znamená porušení ústavy a demokratických pravidel, protože porušuje rovnost hlasů a snižuje důvěryhodnost celé politiky v očích veřejnosti.

Lidovci dnes tvrdí, že z minulé doby je zřejmé, že poslanci byli buď různým způsobem „koupeni nebo byli k tomuto kroku donuceni pohrůžkou anebo měli nějaký jiný silný důvod, a tak může vzniknout podezření z korupce“. Podpora přeběhlictví by v takovém případě byla podle KDU-ČSL podporou trestné činnosti. Škoda, že se před pár lety Cyril Svoboda jako ministr zahraničí nebo  šéf legislativní rady vlády nezeptal osobně poslanců Kotta, Melčáka a Pohanky, co je k jejich chování vedlo,  případně svých tehdejších premiérů, jak jejich hlasy vlastně získali. Škoda, že tehdejšího vrchního vládního legislativce nenapadlo, zda náhodou svým setrváním ve vládě a koalici sám  nepodporuje trestnou činnost.