Nezbývá proto než trpělivě opakovat zásadní pravdu, že jsem svým vystoupením nesledoval žádné partikulární zájmy a že opravdu šlo o tu poslední kapku, která rozlila obrovskou číši chyb a neochoty k efektivnímu politickému vystupování a že čekat na pozdější dobu by mohlo znamenat dobu po volební porážce, která by k moci přivedla lidi, kteří ve své mocichtivosti nemají daleko k mentalitě a kultuře Husákových normalizátorů.

Zároveň jsem rád, že rozhodnutí výkonné rady ze čtvrtka 25. března o změně volebního lídra ODS proběhlo bez mého vlivu a účasti a že si tím širší vedení ODS dle mého názoru zachovalo zdravý rozum a vědomí nutnosti rychlé a radikální změny, která může zastavit bezuzdnou levicovou demagogii Lidového domu.

Mirek Topolánek po vynuceném odchodu z vlády a hlavně po dobrovolném opuštění poslanecké sněmovny, tváří v tvář masivnímu vymývání mozků našich občanů ze strany Jiřího Paroubka a dalších populistů z vedení ČSSD, bohužel ztratil realistický pohled na vážnost situace. Místo toho viděl ve svých chybách a společenských výstřelcích jen fotomontáže, vytrhávání věcí z kontextu a v závěru dokonce činnost spiklenců ve vlastní straně.

Každý normální člověk se někdy dostane do chvíle, kdy neudrží na uzdě své nervy a nemá třeba daleko k ostrému slovu. To je lidské a většinou omluvitelné. Není však možné, aby si předseda významné konzervativní politické strany z osobních úletů udělal politický styl, který je vodou na mlýn farizejství jeho politických protivníků, kteří zde křupanské hrubiánství a nízkou politickou kulturu zaváděli jako první, ale dnes s hranou vážností a rozhořčením kritizují druhé. Jejich rozhořčení by sice měli uvěřit jen lidé hodně naivní, ale je třeba si přiznat, že to zatím bohužel zabírá na poměrně velkou část našich občanů.

Těm členům ODS, kteří jsou z řešení současné situace ve straně zaskočeni či v rozpacích je třeba opakovat: Na taktizování a chytračení čas nezbývá. Je třeba rychle, rázně a přesvědčivě jednat především směrem k občanům. Těm totiž nedlužíme líbivé a nerealistické předvolební sliby. Těm dlužíme především povinnost zastavit Jiřího Paroubka a jeho oranžový virus, ze kterého bychom se jednou mohli těžce léčit se stejnými ekonomickými, ekologickými a především morálními následky, jaké jsme zdědili v listopadu 1989 po Paroubkových komunistických spojencích. Představa, že naši zemi by mohla před levicovými populisty chránit místo nás samých třeba Evropská unie je hodně naivní a nemohou ji dnes brát vážně ani ti nejzarytější eurooptimisté. Ti by zatím měli přemýšlet o tom, jak zachránit Řecko, ke kterému mohou za chvíli přibýt další země, kde hospodařila levice. Na nás potom už žádné peníze druhých samozřejmě nezbudou. Mějme to na paměti. Ještě je čas vyřadit oranžové a rudé hráče z volebního play-off.

To však musíme být dostatečně důvěryhodní. Toho dosáhneme nejen dobrým programem, ale také stylem své práce…

Přemysl Sobotka