Ve změti velkých novinových titulků a zpráv, jakoby zapadlo několik drobných zpráviček, kterým velcí mediální editoři nepřikládají žádnou důležitost. Možná to na ně může působit jako rutina, možná to na ně může působit příliš obyčejně a možná je takové zprávy vůbec nezajímají a když nezajímají je, tak přeci nebudou zajímat nikoho dalšího – inu tak proč se s nimi zabývat a natož je ještě vydávat…

První drobnou zprávou je informace o tom, že vstoupily v platnost dohody o rozhodnutí krácení přímých zemědělských dotací, které si ještě dokázalo prosadit francouzské předsednictví. Tento kompromis, tak proběhl ke svému uskutečnění v úžasné tichosti. Přitom se jedná o mechanismus, který jako by z oka vypadl českému vlku, co se umí nažrat tak, že koza zůstane celá… Na sklonku loňského roku bylo domluveno, že část přímých plateb farmářům bude přesunuta do oblasti rozvoje venkova a ochrany životního prostředí. Znamená to, že ti kdo dostávají v rámci přímých plateb ročně alespoň 5.000 eur (přibližně 125.000 Kč), přijdou do roku 2012 o dalších 5% dotací. Už dnes přitom dostávají o 5% méně. Do roku 2012, tak tedy na jedné straně přijdou o desetinu přímých plateb, ale na straně druhé je budou moci čerpat mnohdy i ve vyšších částkách, a to z tzv. Integrovaného operačního programu pro Rozvoj venkova a ochranu životního prostředí. Krácení dotací tedy znamená, že jich nebude méně, ba dokonce jich může být i mnohem více, ale bude se pro ně muset jen sáhnout do jiného šuplíku…

A není to ani tak dlouho – přibližně dva roky, kdy Evropská rada na svém prosincovém zasedání v roce 2006 schvalovala za velké mediální pozornosti svůj rozpočet na fiskální období 2007 až 2013, kdy byl vyvíjen silný tlak, aby se Velká Británie vzdala svého „rabatu“ (tedy nespravedlivého mechanismu úlev - „vratek“ ze společné evropské kasy, z období britské sociální krize), Francie ostatní děsila krizí zemědělství, v případě, že dojde ke krácení už zmiňovaných přímých dotací francouzským farmářům a kdy se velmi diplomaticky debatovalo o tom, které země EU patří do tzv. „pevného jádra“ (pochopitelně to bylo oněch 15, které stály u zrodu EU a které tedy měly mít výsadnější a větší pravomoci, než země čerstvě přistupivší), a kterým tedy náležejí hodnotnější pravomoci než nováčkům.

Byla to prostě velká doba (naštěstí nevymknuta z kloubů…), doba kdy byla slavnostně schválena i jednotná evropská energetická koncepce EU. Nyní se v Praze scházejí klíčoví političtí hráči, kteří po důrazném ruském varování z přelomu roku, budou jistě diskutovat i o tom, co se stalo, proč se to stalo a doufejme, že se pobaví také o tom, co udělat, aby se to neopakovalo. Ruská federace je velký politický a šachový hráč. Dokonale svým dočasným utažením kohoutků dokázala nejen to, že je to jen Rusko, kdo rozhodne komu plyn  a ropu pustí, ale také zcela nepokrytě a v praxi všem, kdo to třeba nevěděli ukázala, kde je jeho ekonomická sféra zájmu.

Pokud totiž Ukrajina či Gruzie přemýšlely o „západní“ podpoře svého směřování do euroatlantických politických a bezpečnostních struktur, tak ani ne ony státy, ale „západní struktury“ musejí nyní velmi vážně zvážit a přemýšlet, zda a jak v integraci někdejších sovětských satelitů pokračovat. Rusko totiž na evropské snahy o politickou a ekonomickou integraci umí dát sice lakonickou, ale jednoznačnou energetickou odpověď „…eto vazmožno…“