Obě zasedání, myslím, dala velmi výmluvnou odpověď na otázku, zda lze řídit stát, ministerstvo či politickou stranu jako firmu.

Studené rigorózní zasedání několika desítek delegátů Hnutí ANO vesměs bývalých či současných pracovníků, spolupracovníků a přátel Agrofertu, řízené jako firma, připomínalo spíše pracovní poradu řízenou autoritativním generálním ředitelem firmy, který si stěžoval na subdodavatele firemní produkce.

Jakýkoli náznak nesouhlasu, kritiky či nevole byl považován za nežádoucí, diskusní vystoupení nebo dotaz zase za slabost či pracovní nekázeň a kandidáti na „náměstkovská“ místa odstupovali dle přání pana generálního, aby byla zajištěna volba těch, které si pan ředitel za své spolupracovníky přeje. Neosobní jednání Hnutí ANO bylo především o tom, jak získat ještě větší moc pro zajištění blaha sama pro sebe (chceme vládnout sami“), neboť: „co je dobré pro nás, je dobré i pro občany ČR“.     

Naproti tomu odlehčené vpravdě stranické zasedání ČSSD, kterého se zúčastnilo téměř tisíc delegátů, z toho více než 750 s hlasem rozhodujícím, vedené v lehce optimistickém, občas až rozverném duchu.

Nechyběla ani občasná kritika, která byla přednášena i snášena v přátelském klimatu a s úsměvem. Za řečnickým pultem kromě předních představitelů strany vystřídalo i několik desítek věcně diskutujících delegátů a volby s výjimkou předsedy probíhaly z více kandidátů. Přesto byli zvoleni všichni výraznou většinou.

Jednání ČSSD působilo jako setkání přátel, kteří se nějaký čas neviděli a byli rádi, že se po čase zase vidí, aby se společně domluvili na tom, co a jak budou společně v příštích měsících a letech dělat pro své voliče, příznivce, pro své chudé, slabé či handicapované spoluobčany („kdo pomáhá slabším, stává se sám silnějším“).

Každý, kdo pozorně sledoval diametrálně odlišnou atmosféru a průběh obou jednání, musel pochopit, že politika není byznys a že řízení politických procesů nemůže být realizováno na základě obchodně - mediálního marketingu a dodavatelsko-odběratelských vztahů.

Řízení firmy je monokratické a autoritářské, podřízení dostávají úkoly, za jejichž plnění jsou hodnoceni, zaměstnanci jsou námezdnou sílu, která musí „držet hubu a krok“. Rozhodnutí činí šéf firmy a firma funguje na principu maximalizace zisku, který je tím větší, čím více konkurentů v oboru se podaří v tom lepším případě porazit, v tom horším zlikvidovat či ovládnout.

To vše jsou principy tržního hospodářství, kde silnější vyhrává a silnější chce být nejsilnější. V byznysu se nediskutuje, v byznysu se velí. Demokracie, soudržnost či solidarita zde nemá místo.

Naproti tomu moderní politické systémy vycházejí z naprosto odlišných principů a ty demokratické jsou zpravidla utvářeny formou zastupitelské demokracie. Demokratický politik stát, ministerstvo či politickou stranu nevlastní, ale spravuje na základě mandátu svých voličů. V politice se nevelí, nenařizuje a neukládá, ale na základě demokratické diskuse se vytváří konsensy, kompromisy a dohody.

Poslanecká sněmovna není pro vládu nepohodlná a otravná odborářská organizace, která se jen dohaduje a vládu zdržuje a hází jí klacky pod nohy. Z Poslanecké sněmovny je naopak odvozena vyslovením důvěry vláda, která je z Ústavy povinna respektovat a plnit většinové rozhodnutí poslanců.

Premiér koaliční vlády či předseda koaliční vládní politické strany neřídí své ministry, ale jejich práci koordinuje, protože za práci jednotlivých resortů odpovídají právě a jenom ministři.

Politika a politické procesy rozhodování jsou proto utvářeny na zcela jiných principech a mechanismech než řízení firmy a v demokratické společnosti těmi firemními ani nemohou být nahrazovány. To samozřejmě platí pro všechny účastníky těchto procesů, ať už se politiky být cítí či nikoli.

Zvlášť pozorně by dodržování těchto principů měli sledovat Ti, kteří si u politiků své služby objednali, voliči. Měli by zvážit, zda jim v budoucnu nebude vadit, že za poskytnutí „sladkého mámení“ v podobě koblih, jim může hrozit, že z těch, kteří si politické služby demokraticky objednali, budou zase po čase ti, kteří budou muset opět „držet hubu a krok“.

A měli by také pozorně sledovat a analyzovat, ze které strany jim toto nebezpečí hrozí. Nejvyšší jednání Hnutí ANO i ČSSD, každé z úplně jiného světa, jim poskytlo dostatek studijních materiálů.

Michal Kraus