Svátek má:
Vladimír
KOMENTÁŘ: Petr Sak
KOMENTÁŘ: Petr Markvart
Komentáře
Zdeněk Zbořil
politologJaké vedeme války?
Přepisování dějin, které zdá se být hlavním tématem vzpomínání českých médií na zahájení a průběh první světové války, sice není na úrovni historického poznání této sto let staré události, ale dost úspěšně plní úlohu přisuzovanou mu mnoha dnešními politickými režimy.Zdá se dokonce, jako kdyby dění staré jedno století soutěžilo o svou popularitu, s událostmi spojenými s nepřátelstvím, krizí, konfrontací a konečně válkou na Ukrajině. Dnes už nikdo nepochybuje, že je to také válka, která se vede z části tradičními zbraněmi, ale také zbraněmi nejnovějšími, včetně raket, které mohou sestřelit letadlo ve výšce 10 tis. metrů, a také zbraněmi politické propagandy, mezi kterými je ideologie nenávisti používána hned na prvním místě.
Když dáma prezentovaná jako hollywoodská Star chtěla spálit atomovými zbraněmi ruské/moskevské bastardy, připadalo nám to jen jako jakési překročení hranice normality osobnosti a tak trochu jsme na to dokázali zapomenout. Ale bastardi jsou dodnes přítomni ve slovníku těch, kteří se mají mezi sebou dohadovat o míru a zdá se, že i některé další výroky presidenta a ministerského předsedy Ukrajiny jsou pro česká média nepublikovatelná. Ale hlavně, jak mohou sedět u jednacího stolu zmetci s fašisty, i kdyby se chtěli dohodnou jen o tom, jak zabránit obětem civilistů na území, o kterém si myslí, že jej ovládají.
Konec konců, u nás, a ani v mnoha jiných evropských zemích, se nezajímáme o ukrajinské události víc, než by mohlo být důležité pro náš každodenní konzum Daleko od Moskvy.
Mohli bychom si ale připomenout, jak si lidé v Evropě, a také v tehdy carském Rusku, už před více než sto lety představovali, že se mají vést války, když už jim nejde zabránit, a jak se mají sjednávat mírové smlouvy. Od roku 1864, díky neúnavnosti ženevského zakladatele Červeného kříže Henri Dunanta, náhodného svědka krvavé bitvy u Solferina, jsou uzavírány Ženevské konvence (rozšiřované pak v letech 1906, 1929, 1949, později agendou OSN). Většina z nich se týkala zlepšení údělu raněných a nemocných v bojujících armádách, zacházení se zajatci a ochrany civilního obyvatelstva v době války.
Také v nizozemském Den Haagu se sešly dvě konference (1899, 1907), které se s velkým úsilím dohodly na dvanácti konvencích, dodnes v podstatě platných. Týkaly se mírového urovnávání mezinárodních sporů, omezení případů použití vojenské síly, způsobů zahajování vojenských akcí (vyhlašování války), zákonů a pravidel pozemní války, práv a povinností neutrálních zemí a dalších konvencí týkajících se válečných operací na mořích.
Pozoruhodným činem byla i judikatura Mezinárodního vojenského soudu v Norimberku (1945-1946), která znamenala odsouzení válečných zločinců jako spiklenců, kteří měli společný plán, který obsahoval páchání zločinů proti míru, což se projevilo v tom, že porušovali závazky a další pravidla vedení válek a válečné zvyklosti...
Od doby tohoto odsouzení zločinů proti míru, a dokonce i posouzení motivace k jejich páchání, se podařilo jen v několika případech dostát liteře těchto soudních výroků, které měly většinou váhu díky garancím velmocí a jejich vojenského potenciálu. Také později obvykle soudil a odsuzoval jen vítěz, ačkoli Mezinárodní soudu pro lidská práva v Den Haagu se tvářil jako nezávislý. Vítězové, nebo někdy jen ti nejmocnější, se před zákonem neodpovídali a lidská paměť, jak víme, většinu těch neodsouzených neudrží v dějinách.
Kdo si ještě pamatuje masakr v Son My (u nás známý jako v My-lai), kde bylo postříleno přes osm set žen a dětí, protože si o nich šílený, snad zdrogovaný, poddůstojník myslel že pomáhají vietnamským partyzánům? Kdo ví jaké biologické zbraně se používaly v Korejské válce a kdo za to byl/nebyl potrestán? Ale hlavně, kolik bylo civilních obětí všech možných válek v posledních dvaceti, třiceti letech, a kdo se za to komu zodpovídal?
Měli bychom s úctou vzpomínat na tvůrce haagských a ženevských konvenci, ale nezapomínat, že byly porušovány nejen v obou velkých světových válkách, ale i v mnoha těch menších, které jsou vydávány za policejní akce nebo boj proti terorismu.
Napsal, už v roce 2007, Zbygniew Brzezinski, že War on Terror ovlivnila americkou demokracii, americkou psychiku a postavení USA ve světové politice. To se netýká jen Ameriky. Je lákavé, i pro její spojence nebo nepřátele, přistoupit na to, že v boji proti teroristům lze opomenout hodnoty, na kterých se lidé dohodli, aby mohli zastavit neovladatelní běsy válek a žít když ne v míru, tak alespoň v snesitelném příměří. A to přesto, jak napsal H.G.Wells, že technické znalosti rostou rychleji než moudrost lidského konání. Zdají se totiž slibovat víc, než archaická teze čínských obdivovatelů terorismu, dnes opět tak aktuální: Zabij jednoho, zastrašíš tisíc!
Zdeněk Zbořil
Psáno pro Prvnizpravy.cz
Když dáma prezentovaná jako hollywoodská Star chtěla spálit atomovými zbraněmi ruské/moskevské bastardy, připadalo nám to jen jako jakési překročení hranice normality osobnosti a tak trochu jsme na to dokázali zapomenout. Ale bastardi jsou dodnes přítomni ve slovníku těch, kteří se mají mezi sebou dohadovat o míru a zdá se, že i některé další výroky presidenta a ministerského předsedy Ukrajiny jsou pro česká média nepublikovatelná. Ale hlavně, jak mohou sedět u jednacího stolu zmetci s fašisty, i kdyby se chtěli dohodnou jen o tom, jak zabránit obětem civilistů na území, o kterém si myslí, že jej ovládají.
Konec konců, u nás, a ani v mnoha jiných evropských zemích, se nezajímáme o ukrajinské události víc, než by mohlo být důležité pro náš každodenní konzum Daleko od Moskvy.
Mohli bychom si ale připomenout, jak si lidé v Evropě, a také v tehdy carském Rusku, už před více než sto lety představovali, že se mají vést války, když už jim nejde zabránit, a jak se mají sjednávat mírové smlouvy. Od roku 1864, díky neúnavnosti ženevského zakladatele Červeného kříže Henri Dunanta, náhodného svědka krvavé bitvy u Solferina, jsou uzavírány Ženevské konvence (rozšiřované pak v letech 1906, 1929, 1949, později agendou OSN). Většina z nich se týkala zlepšení údělu raněných a nemocných v bojujících armádách, zacházení se zajatci a ochrany civilního obyvatelstva v době války.
Také v nizozemském Den Haagu se sešly dvě konference (1899, 1907), které se s velkým úsilím dohodly na dvanácti konvencích, dodnes v podstatě platných. Týkaly se mírového urovnávání mezinárodních sporů, omezení případů použití vojenské síly, způsobů zahajování vojenských akcí (vyhlašování války), zákonů a pravidel pozemní války, práv a povinností neutrálních zemí a dalších konvencí týkajících se válečných operací na mořích.
Pozoruhodným činem byla i judikatura Mezinárodního vojenského soudu v Norimberku (1945-1946), která znamenala odsouzení válečných zločinců jako spiklenců, kteří měli společný plán, který obsahoval páchání zločinů proti míru, což se projevilo v tom, že porušovali závazky a další pravidla vedení válek a válečné zvyklosti...
Od doby tohoto odsouzení zločinů proti míru, a dokonce i posouzení motivace k jejich páchání, se podařilo jen v několika případech dostát liteře těchto soudních výroků, které měly většinou váhu díky garancím velmocí a jejich vojenského potenciálu. Také později obvykle soudil a odsuzoval jen vítěz, ačkoli Mezinárodní soudu pro lidská práva v Den Haagu se tvářil jako nezávislý. Vítězové, nebo někdy jen ti nejmocnější, se před zákonem neodpovídali a lidská paměť, jak víme, většinu těch neodsouzených neudrží v dějinách.
Kdo si ještě pamatuje masakr v Son My (u nás známý jako v My-lai), kde bylo postříleno přes osm set žen a dětí, protože si o nich šílený, snad zdrogovaný, poddůstojník myslel že pomáhají vietnamským partyzánům? Kdo ví jaké biologické zbraně se používaly v Korejské válce a kdo za to byl/nebyl potrestán? Ale hlavně, kolik bylo civilních obětí všech možných válek v posledních dvaceti, třiceti letech, a kdo se za to komu zodpovídal?
Měli bychom s úctou vzpomínat na tvůrce haagských a ženevských konvenci, ale nezapomínat, že byly porušovány nejen v obou velkých světových válkách, ale i v mnoha těch menších, které jsou vydávány za policejní akce nebo boj proti terorismu.
Napsal, už v roce 2007, Zbygniew Brzezinski, že War on Terror ovlivnila americkou demokracii, americkou psychiku a postavení USA ve světové politice. To se netýká jen Ameriky. Je lákavé, i pro její spojence nebo nepřátele, přistoupit na to, že v boji proti teroristům lze opomenout hodnoty, na kterých se lidé dohodli, aby mohli zastavit neovladatelní běsy válek a žít když ne v míru, tak alespoň v snesitelném příměří. A to přesto, jak napsal H.G.Wells, že technické znalosti rostou rychleji než moudrost lidského konání. Zdají se totiž slibovat víc, než archaická teze čínských obdivovatelů terorismu, dnes opět tak aktuální: Zabij jednoho, zastrašíš tisíc!
Zdeněk Zbořil
Psáno pro Prvnizpravy.cz
|
|
|
|
|
Nejčtenější
KOMENTÁŘ: Petr Sak
KOMENTÁŘ: Petr Markvart