Velikonoce jako velké křesťanské svátky jsou nejen významnou církevní slavností, ale i příležitostí, aby různé křesťanské denominace ukázaly, jak se liší, jak jsou přijímány nebo odmítány věřícími,   a, mimo jiné, jak vycházejí se světskou mocí.  Když se poprvé objevil Vladimír Putin o Velikonocích v Petrohradu a obcházel  lávru Alexandra Něvského, obešlo se to v Evropě bez většího zájmu. Dnes je pravoslavná církev v Ruské federaci ve vztahu k politické moci téměř ve stejném postavení jako v dobách  carského samoděržaví a také podobně odměňována a využívána.

A protože se Spojené státy snaží uskutečňovat svou zahraniční politiku v duchu ideologie  Huntingtonem nazvané  Střet civilizací, měli bychom se už také zajímat, co se stane po Velikonocích, a kdo zasedne u stolu s posvěcenými pokrmy. Zda odstartuje nová rusko-ukrajinská dohoda několika osob (podle starobylé terminologie oligarchů), nebo zda se bude Ruská federace účastnit  dělení, jak rozumíme prohlášení amerického prezidenta a německé kancléřky, že Rusko by se mělo (v interpretaci některých českých komentátorů musí) účastnit řešení ukrajinské krize. Bez jakéhokoli idealismu – kdo ten ukrajinský experiment Evropské unie vlastně zaplatí?

Generální tajemník NATO Anders Rassmusen to pochopil jako první a podnikl svou akviziční cestu po členských státech, které nepřispívají dostatečně, podle jeho názoru,  na obranu svých zájmů a nechávají si platit svou bezpečnost Spojenými státy. A ty, zdá se,  nejsou ochotné platit nejen penězi, ale i životy svých občanů za dobrodružství,  které  evropští kravatáři  a hosté všech možných summitů považovali jen za jeden z bodů své nudné agendy. Někam se vytratil Carl Bildt, švédská MZV,  tak aktivní při dělení Jugoslávie a agresivně komentující od prvních demonstrací události v Kyjevě. V politické mlze se ztrácejí někteří němečtí politici, kteří se domnívali, že se jim podaří mít v úřadu ukrajinského prezidenta německy hovořícího Vitalije Vladimíroviče Klička a zázračně v SRN uzdravenou Juliji Tymošenkovou.  Opatrnější jsou dokonce i reprezentanti české zahraniční politiky, jejich hlas nedoléhá už ani k občanům ČR. Dokonce ani Karel Schwarzenberg nevyhrožuje, že by chtěl na Schwazenberg platzu ve Vídni odstranit památník (ruským)  Rudoarmějcům připomínající dobytí Vídně v roce 1945.

Ale možná, že bychom mohli některým českým komentátorům a politickým bavičům připomenout, ať si přečtou, i když je to bude bolet, Karamzinovy Obrazy  z dějin říše ruské, nebo nedávno vydaný výbor z Gumiljovovy Od  Rusi k Rusku. Najdou tam  hned osm map, které by je mohli osvítit. Netroufám si doporučovat Haunerovo What is Asia for us?, které vyšlo poprvé asi před dvaceti lety a nedávno znovu. To bychom museli začít celý problém také studovat a nejenom k němu zaujímat stanoviska.

Zdeněk Zbořil
Psáno pro Prvnizpravy.cz