Ale pokud jednu pitomost stále dokola opakují odborníci, a to v oblasti tak důležité, jako jsou přímé daně, to je opravdu na pováženou. Skoro by se chtělo říct na vrácení vysokoškolského diplomu.

Když v roce 1981 předložil Ronald Reagan tzv. Program ozdravění ekonomiky, opřel se v něm o výsledky práce týmu Artura Laffera, profesora ekonomie na regionální a nepříliš známé Pepperdine College a hlavního stratéga tzv. ekonomie nabídky, který předpokládal, že v pásmu daňových sazeb mezi 50 – 100% bude po snížení daní následovat růst příjmů a dojde k rychlému uzdravení americké ekonomiky.

Předpověď vycházející z tzv. Lafferovy křivky se ukázala být mylná. Federální příjmy se ve skutečnosti scvrkly a následkem toho vykázal federální rozpočet po roce 1983 deficit ve výši 200 miliard dolarů, přestože ještě v roce 1979 byl téměř vyrovnaný. Propad státních financí USA potom vyrovnávaly dalších téměř 10 let. Na rozdíl od proklamací autorů Programu se nezvýšila ani pracovní aktivita ani úspory, a to přitom mezní sazba daně z příjmů byla v té době v USA 70%!.

Lafferova tvrzení, že snížení daní povede k navýšení příjmů, nepotvrdila žádná vědecká či teoretická studie, ba ani žádné ekonometrické měření, která se opakovaně prováděla, a tak není divu, že už od roku 1982 existuje v ekonomické teorii názor, podpořený celou řadou největších světových ekonomických kapacit, že podle obvyklých norem vědecké práce experiment ekonomie strany nabídky naznačuje, že příslušná teorie by se měla zamítnout, neboť snížení přímých daní přináší proporcionální snížení příjmů státního rozpočtu.

Ovšem ne tak v České republice. A to navzdory varování otce zakladatele novodobé pravicové ekonomické školy Václava Klause, který v roce 1995 v předmluvě k prvnímu českému vydání knihy Ekonomie nositele Nobelovy ceny P.A.Samuelsona a W.D.Nordhause mimo jiné napsal: „Díky této učebnici se stal P.A.Samuelson nejslavnějším světovým poválečným ekonomem a že věří, že se studium této učebnice stane východiskem renesance ekonomie u nás, že bude znamenat významné zvednutí laťky pro každého, kdo se chce pustit do diskuse ekonomické problematiky a hospodářské politiky, že bude eliminovat „lidovou tvořivost“ v této seriózní vědní disciplíně a že bude zúžen prostor pro naše „ekonomické originalisty“, protože čím více toho ekonomové vědí a umějí, tím méně sporu mezi nimi existuje.“

A velmi záhy se i on sám v pozici předsedy vlády ČR přesvědčil, že nečíst a hlavně nerespektovat teoretické studie i praktické poznatky nejlepších světových ekonomů se krutě nevyplácí. Stačí vzpomenout na výsledky daňové politiky ODS ve druhé polovině devadesátých let v České republice. Tehdejší ministr financí Ivan Kočárník vycházel v přípravě rozpočtu na rok 1997 při stanovování daňové zátěže ze stejné ekonomické školy a stejně jako Ronald Reagan o 15 let dříve věřil tomu, že radikální snížení přímých daní povede ke zvýšení daňových příjmů státního rozpočtu a k oživení ekonomiky.

Následky máme v paměti jistě všichni- nepředpokládaný propad příjmů, tzv. Klausovy balíčky znamenající dramatické výdajové škrty, veřejné oznámení tehdejšího premiéra Klause o tom, že země je v ekonomické krizi, odstoupení ministrů průmyslu a financí a nakonec pád vlády. Přímo katastrofální dopad měla všechna tato opatření do vývoje HDP, který zaznamenal dramatický propad, který byl dokonce výrazně vyšší než propad HDP zaviněný katastrofálními povodněmi v roce 2002.

O pouhých sedm let později, v roce 2004 začala pod vedením tehdejšího stínového ministra financí za ODS Vlastimila Tlustého vznikat myšlenka rovné 15% daně v rámci programu ODS Modrá šance, která se naprosto veřejně a s velkým zápalem opět opírala opět o tzv. Lafferovu křivku.

Při ekonomických znalostech zemědělského inženýra Vlastimila Tlustého mě to tehdy nijak nepřekvapovalo, horší byla vážně myšlená tvrzení koordinátora jeho externích poradců Pavla Kohouta, který v této pozici působil v letech 2004-2006 a který veřejně v médiích odsuzoval laiky, kteří: „ se obávají propadu příjmů státního rozpočtu po snížení daní z příjmů na jednotnou sazbu 15%“ a hodnotil tyto obavy za téměř jistě neopodstatněné. Hovořil dokonce o kupeckých počtech, které zapomínají na zlepšení daňové disciplíny a efekt stimulace HDP snížením daní.

Komické je, že s těmito „originalistickými názory“ na daňovou problematiku byl v letech 2009-2011 členem Národní ekonomické rady vlády ČR (NERV), poradního sboru Topolánkovy a následně i Nečasovy vlády a jako její člen se mj. podílel i na přípravě pensijní reformy, která měla či bude mít naštěstí stejný osud jako rovná daň.

A byl to právě rok 2009, který opět a znovu ukázal českým „rowdies“ teorie Lafferovy křivky, že snížení přímých daní zkrátka nepřináší zvýšení příjmů státního rozpočtu, ale přesně naopak. Schodek státního rozpočtu se přiblížil k 200 mld. Kč a zaznamenal historický rekord. Svůj vliv měla samozřejmě i startující ekonomická krize, ovšem chybějící příjmy ze snížených daní její dopady ve státním rozpočtu multiplikovaly.

Je proto opravdu nepochopitelné, že i dnes se stále ještě najdou „odborníci“, kteří bez jakéhokoli teoretického či praktického důkazu a zcela bez uzardění tvrdí, že: „Daně by se měly snížit. Najednou by se pak vybralo víc. Ekonomka Šichtařová odhaluje fintu, kterou mnozí nechápou.“(Parlamentní listy 11. 7. 2014).

Musím konstatovat, že nechápu paní ekonomku Šichtařovou, která opakovaně odhaluje „fintu“, která nefunguje a fungovat ani nemůže, jak dokazují teoretické i ekonometrické studie nejvýznamnějších světových ekonomů a také praktické dopady ve státních rozpočtech tam, kde těmto bludům a ekonomickému tmářství uvěřili.

Paní Šichtařová by měla buď svá tvrzení doložit důkazy a prokázat, že tím, kdo se mýlí, není ona, ale nejuznávanější světoví ekonomové, anebo znovu usednout do školních lavic a naučit se tomu, co tito pánové tvrdí a to, co na rozdíl od paní ekonomky doložili i relevantními praktickými studiemi.

A klienti poradenské firmy Next Finance, které paní Šichtařová řediteluje, by měli být zcela určitě ostražití. Já osobně bych u této firmy odborné rady určitě nehledal.

Michal Kraus