Privátní vyjádření kohokoli k čemukoli na sociální síti by nebylo pro české lokálkáře zajímavé, pokud by se, tak jako v tomto případě, nevyjadřovala osoba veřejně známá k osobě ještě veřejně známější.

Pan poslanec Huml vyjádřil svůj osobní názor z pozice osoby neznalé ani daňové problematiky ani sportovní reality. Ale je to jeho názor, který je třeba jako osobní názor respektovat, a to tím spíše, že s ním souhlasí většina jeho levicových voličů.

Problém je v tom, že pan Huml evidentně netuší, že tak jako ve většině zemí světa je u nás daň z příjmů fyzických osob vázána buď na bydliště, anebo na místo pobytu daňového poplatníka, zdržuje-li se na něm daňový poplatník alespoň 183 dní v roce. Proto tedy hokejisté v zámoří, ale i mnozí další sportovci daní tam, kde hrají, protože tam hrají celou sezónu, necestují za svým sportem po světě a ve státě, kde hrají, pobývají více než 183 dní v roce.

V žádném případě tedy není daň z příjmu fyzických osob vázána na občanství a tak tedy požadavek poslance Humla, aby poplatník měl občanství toho státu, kde daní, by totálně zlikvidovalo komplet nejen tenisovou, ale i fotbalovou, hokejovou, z velké části i házenkářskou, volejbalovou, cyklistickou a zřejmě i některé další reprezentace České republiky. Kromě toho bychom se ve světě opět stali nepochopitelnými hlupáky a Švejky.

Druhým problémem pana Humla je, že vyčítá Petře Kvitové něco, co již delší dobu činí většina bývalých i současných špiček našeho tenisu – z těch současných např. Tomáš Berdych, Radek Štěpánek i Lucie Šafářová, a co je v našich, ale i zahraničních tenisových vodách zcela obvyklé. Na Gibraltaru (v případě Tomáše Berdycha) či v Monte Carlu pobývá a pobývala většina světových tenisových hvězd pocházejících z Evropy. Všichni měli jeden jediný problém – prokázat, že tam pobývají alespoň 183 dní v roce. Daňoví úředníci jejich domovských států zase (na rozdíl od Česka) pečlivě sledovali, zda oněch 183 dnů v roce, třeba v době, kdy byli zranění, ve skutečnosti nepobývají ve své vlasti. A pokud to prokázali (viz například případ Steffi Grafové), musí sportovci či jiní daňoví poplatníci dodanit v tuzemsku.

Tenisté, pokud jsou zdraví a zúčastňují se celý rok turnajového kolotoče po světě, zcela určitě v Česku (ale ani v Monaku, kde vlastně tak trochu podvádějí, což ale tamním benevolentním daňovým úředníkům nevadí) 183 dní v roce nepobývají. Možná by se ale mohli čeští daňoví úředníci zajímat o jiné zajímavé obyvatele“ Monte Carla, jako je například často zmiňovaný lobbista Ivo Rittig či nejznámější český sportovní hochštapler a příživník Tomáš Petera, za kterým zůstává v českém sportu pusto a prázdno. Poznali to hokejisté ve Vsetíně, fotbalisté v Drnovicích, na Kladně či Ostravě, ostudný projekt Praha olympijská a mnohé a mnohé další. Posledním jeho počinem je rozbití našeho nejúspěšnějšího ženského tenisového deblu posledních let Hlaváčková-Hradecká.

Třetím omylem pana Humla je pocit, že by Petra Kvitová měla být za své současné příjmy vděčna českému státu. Tak tomu, bohužel, opravdu není. Tenis je jedno ze sportovních odvětví, kde se macešský přístup českého státu k podpoře sportu výrazně projevuje.

V tenise (a nejenom tam) u nás, bohužel, nestačí, aby dítě bylo nadané a talentované, v českém tenise musí mít dítě hlavně rodiče, kteří jsou ochotni a schopni od prvních sportovních krůčků svého potomka finančně podporovat. Jedna jediná tréninková hodina s trenérem se pohybuje v řádu stovek Kč, tenisové náčiní není také z nejlevnějších, nemluvě o nekonečných výdajích na cestování u těch nejlepších od relativně útlého věku v podstatě po celém světě.

A co se týče Petry Kvitové? Pokud by své příjmy danila v místě svého tuzemského bydliště, profitovalo by z jejich daní hlavně ono. Ať už by se jednalo o Fulnek, kde ji jeho občané s takovou radostí a nadšením pokaždé vítají, anebo Prostějov či jakékoli jiné město v ČR, kde by bydlela. Příjmy z jejich daní by možná mohly pomoci v daném městě umožnit výstavbu či provoz sportovního zařízení, kde by mohla vyrůst některé její nástupkyně, která ale nevyroste jen proto, že na to její rodiče nemají.

A totéž samozřejmě platí i v případě všech jejich nejen tenisových kolegů. Možná by pomohlo i to, kdyby z ušetřených desítek milionů Kč na daních alespoň jednou v roce o letních prázdninách uspořádali letní školu pro malé začínající tenisty, podobně jako to už řadu let dělá v případě malých fotbalových brankářů třeba Petr Čech.

Anebo třeba založit nadaci na sociální podporu našich bývalých vynikajících sportovců, kteří, jsa národem zapomenuti, žijí nedůstojně na hranici chudoby, protože na rozdíl od jejich současných kolegů si neměli možnost sportem vydělat.

Ale to už je jen a jen jejich věc a věc jejich svědomí.
                                                                             
PS: Pokud by se chtěl pan poslanec Huml ponořit do problematiky přímých daní a otvorů, kterými ze státního rozpočtu utíkají, doporučuji mu zamyslet se nad touto informací: Koncem roku 2013 existuje v Česku téměř 13 tisíc českých firem s vlastníkem z daňového ráje. Jenom jejich základní kapitál činí více než 411 miliard Kč, což představuje téměř 17% celkového základního kapitálu českých firem…..

Michal Kraus