Svátek má: Aneta

Komentáře

Moje milované čtyřky

Slušná holka nepije pivo a nechodí sama do hospody, říkávala moje matka. Maminky mají vždycky pravdu, a tak jsem ji poslouchala, dokud řídila můj život.

Pak jsem dospěla a objevila, že i matky se někdy mýlí. Naštěstí – jinak bych nikdy neobjevila svoje milované čtyřky.

Ve světě mé máti existovala další pravidla, která se týkala hospod a piva: tak třeba Hlavně nechoď do těch zaplivaných čtyřek a Když už musíš dovnitř, třeba na toaletu, tak si nikdy nesedej na prkýnko. Jenomže svět se od časů, kdy jej poznávala moje milovaná máti, dost proměnil. A nic se nezměnilo víc, než můj vztah k „zaplivaným čtyřkám“.

Hospoda čtvrté cenové skupiny, zejména u nás na venkově v západočeském kraji, je něco docela jiného, než čím mě strašili, když jsem byla holka. Hospoda na vši je totiž instituce. Do našich hospod se nechodí primárně za jídlem nebo za pivem, ale kvůli lidské společnosti a pospolitosti. Ve vitrínách se tyčí poháry a ceny ze sportovních soutěží, zdi zdobí fotky slavných rodáků a momentky z významných obecních akcí. Každá hospoda je jiná, každá jinak vyzdobená, jinak osobitá.

V jedné vsi hrají fotbal, v jiné šipky, v další nohejbal. Někde se místní sportovci utkávají se sousedními vesnicemi v hasičských kategoriích, jinde se shlukují za zábavou. Hospoda stojí obvykle na návsi nebo uprostřed městečka, vedle kostela, božích muk nebo obecního úřadu. Výčep je hájemstvím barmana či barmanky, co si ho vyzdobí dle své osobitosti. Štamgasti mívají svá místa u stolu, občas dokonce se jmenovkou a osobními půllitry. V rohu hospody bývají kamna, krb za sklem nebo i s otevřeným ohněm a uvnitř je teplo, útulno a voňavo dřevem, kávou a srdečností. A vedle někde bývá sál, který pamatuje velké sešlosti, schůze, masopusty a bály.

Pivo jsem začala pít před dvěma lety a od té doby jezdím po neobyčejných i obyčejných hospodách, dávám se do řeči s místními návštěvníky, hřeju se u kamen, ochutnávám doma nakládaný hermelín a zajímám se o místní problémy a trable. A své máti a každému, kdo se nad venkovskou čtyřkou ušklíbne, s úsměvem a ráda oponuji, protože lidé v oněch hospodách jsou milí, vlídní a opravdoví a pivo je jen bonus navíc a záminka k potkávání. Jejich řeči, starosti a problémy jsou skutečné, opravdové, normální, ze života. A já jim naslouchám, bavím se a rozumím. Někde se domlouvá tancovačka, jinde fotbalový turnaj s přespolními, pouť nebo trhy na náměstí. V hospodě seženete traktor i pokrývače, starostu i místní kronikářku. A když mám štěstí, ochutnám citrónový koláč, který pekla paní majitelka.



Pro toho, kdo ač rozmazlen městy, toužil by vyzkoušet něco jiného, tak pro toho mám následující doporučení: odhoďte předsudky, kostýmky a saka, zastavte uprostřed vsi, kterou jste stokrát jenom rychle projeli, osmělte se a vstupte dovnitř. Pozdravte a usaďte se někde v rohu. Dejte si pivo a hermelín, tyčinky nebo turka, tiše seďte a poslouchejte. Uslyšíte, čím žije a dýchá západočeský venkov. Tak vypadá normální život. A když to nepoděláte, možná vás po půl hodině někdo z místních pozve ke stolu. A vy zjistíte, že kolem vás sedí opravdoví skuteční lidé s problémy, které je pálí úplně stejně jako vás ve městě ty vaše. Mluví o nich, svěřují se jeden druhému, naslouchají si, smějí se, zlehčují, pomáhají, hladí se i kritizují. Jsou to prostě lidi. Sešli se, protože to tak dělávají po staletí. Potkávají se, aby jim spolu bylo dobře.

Miluju ty své venkovské čtyřky a pokaždé si říkám, že by se líbily i mé máti. A pak si vzpomenu na její rady a ty dávné, odstrašující toalety. Dnes jsou to místa, kam by se s klidem dámy mohla vypravit i moje máti. Většinou už voňavé a čisté, často po rekonstrukci.

Nevěříte? Vyzkoušejte venkovský život. Zastavte se někdy někde jen tak. Uvidíte, že si na obou místech můžete v klidu a bez zábran sednout.

Daniela Kovářová


Jak naše vesnice přežívají a zmírají

Jak naše vesnice přežívají a zmírají

Daniela Kovářová 

8. března 2025
Lidé ve velkých českých městech mají různé problémy. Například je trápí dopravní zácpy, zápach a špína v metru, nedostatek volných míst k parkování, příliš drahé luxusní bydlení nebo podniky, kde neberou platební karty.

Má stát podporovat porodnost?

Má stát podporovat porodnost?

Daniela Kovářová 

1. února 2025
Rodí se stále méně dětí, říkají statistiky a sociologové, demografové, politici i rodinní odborníci se mohou přít, co je příčinou tohoto jevu.

Vymírání jako novodobá globální hrozba

Vymírání jako novodobá globální hrozba

Daniela Kovářová 

7. ledna 2025
Rodí se stále méně dětí, že? Nejen u nás, ale skoro po celém světě. Je to obrovský civilizační problém nikoliv nepodobný filmové apokalypse. Asi by se s tím mělo něco dělat. Ale co?

Právo na nedigitální život

Právo na nedigitální život

Daniela Kovářová 

7. prosince 2024
Všude kolem sebe slyšíme líbivé řeči o diverzitě a o respektu k různosti, o respektu k tomu, že každý je jiný a má právo na svůj vlastní životní styl.

Co přinese umělá inteligence?

Co přinese umělá inteligence?

Daniela Kovářová 

30. listopadu 2024
Technologický fenomén, kterému jsme si zvykli říkat „Umělá inteligence“, stále agresivněji vstupuje do našich životů a mezilidské komunikace.

Co je úkolem školy

Co je úkolem školy

Daniela Kovářová 

17. listopadu 2024
V minulých dnech jsem navštívila firmu DFH Haus v Žákavě u Nezvěstic, která vyrábí nízkoenergetické dřevěné domy pro německý trh.

Nejčtenější

Senát (horní komoru Parlamentu ČR) byste:

Zachovali
transparent.gif transparent.gif
13%
Zrušili
transparent.gif transparent.gif
71%
Nevím
transparent.gif transparent.gif
16%