Nastala éra postpolitická, ve které podle nich není místo na střet idejí, pohledů na svět a konkurenčních návrhů na řešení nejrůznějších společenských problémů.
 
Jakékoliv potíže, kterými evropské země v posledních letech procházely, a platí to i pro aktuální migrační krizi, mají totiž dle evropské politické elity jednu společnou příčinu a díky tomu i jediný způsob řešení. Příčinou všech evropských krizí a otřesů prý je, což potvrdila i čerstvá vystoupení kancléřky Merkelové a prezidenta Hollanda před poslanci EP, nedostatek Evropy a logickým řešením pak prohloubení evropské integrace.
 
Slýcháme stejné věty již celá desetiletí. Slyšeli jsme to při vzniku eura, které mělo přinést evropským zemím chybějící prosperitu, slyšeli jsme to při přijímání Lisabonské smlouvy, která měla usnadnit fungování evropských institucí, a slyšíme to i nyní při aktuální migrační krizi, kterou kancléřka Merkelová vyhrotila nezodpovědným pozváním všech migrantů do Německa, aby po rychlém prozření z enormního zatížení své země donutila silovým způsobem ostatní státy k podílení se na řešení přívalu žadatelů o azyl. Problém této cesty řešení všech společenských a ekonomických potíží v Evropě je v tom, že jde o lék, který dlouhodobě nefunguje a nemocného pacienta, Evropu, dostává do ještě větších potíží.
 
Euro žádnou slibovanou prosperitu nepřineslo. Vyostřilo rozdíly mezi jižním a severním křídlem eurozóny a některým zemím pomohlo do vážných ekonomických potíží. Řecko je toho nejilustrativnějším příkladem. Lisabonská smlouva přebyrokratizovanou EU nezměnila, jejím jediným smyslem bylo posílit moc velkých zemí a rozšířit oblasti, o kterých se bude hlasovat namísto jednomyslného souhlasu většinově, což jsme na vlastní kůži zažili při přehlasování o povinných kvótách na migranty. Nevím, co dnes říkají tehdejší zastánci přijetí Lisabonské smlouvy, kteří argumentovali tím, že nepřicházíme o suverenitu a že budeme do rozhodování v EU vtaženi. Jsem přesvědčen, že stát, který se nemůže svobodně rozhodnout, koho na své území pustí a nepustí a kdo na jeho území bude či nebude žít, nelze považovat za suverénní stát.
 
Naivní by bylo věřit i tomu, že více Evropy pomůže řešit migrační krizi. Příliv uprchlíků do Evropy je motivován neschopností evropských států hájit svoje hranice, ideologií multikulturalismu, která považuje cokoliv cizího za kvalitativně lepší, a přebujelým modelem evropského sociálního státu, který migraci do Evropy stimuluje. Pokud nebudou odstraněny tyto hlavní příčiny, migrační krize neskončí. Určitě neskončí tím, že evropští lídři budou hovořit o nutnosti více Evropy, nebo budou harmonizovat a centralizovat další a další oblasti a politiky patřící doposud do gesce národních států.
 
Důvod této rétoriky evropské politické elity je ale ve skutečnosti velmi prozaický. Tak jako v minulosti nespočetněkrát i nyní chtějí využít krize k dalšímu kroku na cestě k evropskému superstátu, který nahradí stávající národní státy. Kdo tomuto evropskému superstátu bude vládnout, už vidíme dnes. Víme i to, že v takové chvíli o naše zájmy nepůjde ani omylem.