Stejně členské státy jsou stále těmi, kdo má zcela legitimně v EU největší moc (kterou prosazují v EU v rámci Rady) a je to tak zajisté správně. A ty schopné z nich si umějí svůj zájem zajistit a obhájit. I z tohoto úhlu pohledu může být blížící se britské referendum o EU vnímáno jako projev nedostatečné schopnosti Británie se v EU prosadit.

Za projev přílišného zasahování "evropských" politik do národních kompetencí je občas považován i návrh na vznik národních rad konkurenceschopnosti. Zde je však třeba zřejmě oponovat, neboť za předpokladu odpovídající autonomie, která umožní na úrovni národních států nalézt kompetentní partnery v procesu praktického zajišťování úkolů Evropského semestru a naplňování Specifických doporučení, lze považovat tyto instituce za přínosné.

To, že role členských států je zásadní a ty schopné a agilní si umějí obhájit své zájmy, se může projevovat i ve velmi plíživě nebezpečných podobách, například v případě směrnice o vysílání pracovníků (do jiných států EU). V její novelizaci se začínají objevovat velmi nebezpečné pokusy ohrožení fungování jednotného pracovního trhu a volného pohybu pracovníků ve jménu ochrany krátkodobých zájmů národní zaměstnanosti. Zejména snaha o to, aby například řidiči dálkové dopravy, kteří v drtivé většině nevytvářejí žádnou přidanou hodnotu na území jiných států, byli odměňováni podle standardů příslušné země (nejen v podobě mzdy, ale i v souladu s její sociální politikou) a nadto se podrobovali dalším předpisům restriktivního charakteru (například způsob naplňování přestávek k odpočinku).

Jiný je případ realizace stavební zakázky na klíč, kdy například stavebníci z České republiky pracují několik měsíců například v Belgii (zde je zřejmé, že jejich odměna musí reflektovat belgické podmínky). Nebezpečí spočívá v úplném přehlížení toho, jak se v různě rozvinutých částech EU tvoří úroveň mezd a ignoraci toho, že i v jednom členském státě zcela přirozeně existuje různá mzdová úroveň. Rizikem je pokus o ustavení společné minimální mzdy v EU, což by byla destrukce konkurenceschopnosti v méně rozvinutých zemích Unie.

Naopak zcela jednoznačný společný zájem celé Unie spočívá v tématu globálním - přiznání statutu tržní ekonomiky pro asijského giganta Čínu, z něhož tak jako tak na konci letošního roku vyplyne změněný obchodní režim, v jehož důsledku se zmírní ochrana evropského trhu před čínskými dovozy, což může zásadně ovlivnit konkurenceschopnost řady významných evropských výrobců a ohrozit jejich zaměstnanost. Nyní již zřejmě nemá příliš smyslu argumentovat tím, že Čína vskutku představy o tržní ekonomice v pojetí západního světa ne zcela naplňuje. Ke změně v podobě vzájemných vztahů dojde a cílem je učinit, aby dopadu doslova průlomového rozhodnutí nebyly pro evropskou ekonomiku destruktivní.

Toto je ostatně příklad tématu, na který by měla být soustředěna pozornost evropských politik. Tedy tématu, které zásadním způsobem ovlivní celou EU, a nikoliv tématu, které je parciální či znamenající skrytý boj o prosazení jednoho zájmu na úkor druhého. A je dobré si i pečlivě promyslet způsob, jakým má být téma uchopeno - volba je určitě sympatičtější nástroj než direktivní zákaz.