Na veřejnost postupně pronikají informace o tom, že ten či onen má zájem o koupi rozhlasové stanice, televize, apod. A největší ekonomičtí magnáti začínají být současně i magnáty mediálními, což v souvislosti s posuny na politické scéně vede k obrovské koncentraci ekonomické a symbolické moci, jež je soustředěna do několika málo soukromých rukou a je tudíž značně nerovnoměrně rozdělena.

Při studiu problematiky přijímání informací bylo přitom zjištěno, že občané České republiky jsou ještě stále ochotni spíše uvěřit pravdivosti mediálně prezentovaných informací, zejména tam, kde se jim nedostává osobní zkušenosti nebo nejsou schopni nebo ochotni z vlastní vůle získávat další doplňkové zdroje informací. Díky tomu získávají média v současné společnosti na vytváření veřejného mínění velmi výrazný vliv, který druhotně ovlivňuje i volební procesy a také rozhodování vlády či parlamentu.

V boji za demokracii a svobodu slova se Česká republika a její občané dostávají téměř čtvrtstoletí po sametové revoluci pomalu, ale jistě opět do situace, kdy právě svoboda slova začíná být plíživě, neznatelně, ovšem o to nebezpečněji opět ohrožena.

Svobodu slova ale neohrožuje stát, nýbrž skutečnost, že právě probíhající koncentrace ekonomické a symbolické moci prokazatelně narušuje podmínky pro svobodu projevu a omezovat rozmanitost a pluralismus tím spíše, že nejvýznamnější subjekty v mediálním průmyslu jsou v současnosti velké ekonomické korporace.

V skutečné demokracii hraje výraznou roli především míra nestrannosti či objektivnosti médií a také jejich důvěryhodnost. Z tohoto důvodu je zcela nezbytné zabezpečení plurality médií a také právní rámec činnosti médií, tak aby občanům byla zaručena nezbytná šíře názorů prezentovaných medii a tím také možnost vytvářet si na věci vlastní názor.

Vývoj mediálního trhu v České republice se však už řadu let ubírá zcela jiným směrem a postupně zde vznikl systém, který pluralitu médií nezajišťuje nebo je nedostatečný, takže dochází ke zneužívání informačního toku ze strany nejrůznějších zájmových skupin k účelovému vytváření veřejného mínění na ten či onen rozhodovací proces, na tu či onu politickou stranu, její představitele atd., atd. Média jsou v posledních letech přeplněna kauzami a „kauzami“.

Mám na mysli především články, které jsou stvořené pro účelové spekulace a v nichž se má vše obrátit proti nejznámějším představitelům politických stran a hnutí, ale i dalších tzv. veřejně známých či činných osob.

Na místo skutečné investigativní žurnalistiky, která má za cíl odhalit utajené, ale doložitelné skutečnosti, se tak na titulní stránky největších domácích deníků dostanou informace, které mají za cíl jakkoli, ale hlavně pošpinit toho či onoho, a to bez ohledu na skutečnost.  Co je psáno, to je dáno, a papír snese vše.

Představa, že na stránkách novin se dočteme pouze pravdivé a ze všech stran ověřené informace, je v dnešní době neodpustitelně naivní. Zvykáme si na tento kolorit obzvlášť na politické scéně, když se o politice a politicích dozvídáme jen to nejhorší. Pak je o to více uvěřitelné, když se z novin dozvídáme o dalších domnělých a účelových spekulacích.   

Realitou se tak stalo, že je věrohodnější člověk, který utíká před spravedlností, než jakýkoli domácí vládní politik. Novináři dokonce pro své spekulace dnes nepotřebují ani důkazy, nad čímž se, bohužel, nikdo nepozastaví. Pro každého politika je pak téměř nemožné působit věrohodně, i když říká tu nejčistší pravdu.

A právě díky skutečnosti, že veřejnost je přesvědčena o tom, že co politik to „gauner“, není pro novináře nic snazšího, než toto veřejné mínění podporovat.

A kdo by z veřejnosti napadl novináře za to, že obvinil politika neprávem? Představa stávky stovky občanů, kteří chtějí, aby dostal výpověď novinář, který napadl zcela bez důkazů nějakého politika, je skutečně absurdní. Rovněž představa, že jeden novinář bude psát o neetickém chování jiného novináře je stejně absurdní. Z toho ovšem vyplývá, že občané k tomu, aby nad někým vynesli ortel, nepotřebují soudy, jak by tomu mělo být zvykem v právním státě, ale že stačí velmi pochybný a důkazově chatrný článek k tomu, aby se ze dne na den stal z oblíbeného politika ten nejnenáviděnější.

O možnosti obrany své osoby nemůže být pochopitelně řeč.  Soudní judikáty, které politikům či veřejně činným osobám v podstatě upírají právo na ochranu své osobnosti, jen mediální zvěrstva podporují. Případy, kdy média musela uvést svá tvrzení na pravou míru, jsou velmi a velmi ojedinělé a navíc se tak děje způsobem, který v zásadě ochranu osobnosti a nápravu škod na pověsti toho či onoho nezajišťují.

Tímto způsobem si potom mediální mágové mohou jen prstem ukazovat a tak jako kdysi římští císaři v gladiátorských arénách vyslovovat nad budoucností toho či onoho oním velmi známých pohybem palce nahoru či dolů.

Jeden z významných britských teoretiků mediálního prostředí John B. Thompson říká ve své knize Média a modernita (Karolinum, Praha 2004, str. 120) :

„Dnes se výkon politické moci odehrává v aréně, která je stále více na očích a politici musí počítat s permanentní možností neřízeného zviditelnění. Za jistých institucionálních podmínek může tedy široká možnost mediálního zviditelňování vést k tomu, že výkon politické moci je průhlednější a voliči mohou lépe kontrolovat jeho průběh.

Na druhou stranu ale nekontrolovatelná povaha zprostředkovaného zviditelňování také vnáší do politické sféry nový druh křehkosti. Vlády otřásané mediálními skandály, političtí představitelé snažící se snížit škody způsobené nejrůznějšími úniky a odhaleními – to nejsou podmínky, za nichž by se mohlo projevit rozhodné politické vedení. Právě naopak, tyto podmínky mohou vést k oslabeným vládám a k ochromování politického dění a mohou také mezi lidmi přiživovat cynismus a podezřívavost vůči politikům a ustaveným politickým institucím.“

Že vám to něco připomíná? Inu, mně též. Je jen otázkou, zda právě probíhající procesy v českém mediálním prostoru nejdou těmto pro každou vyspělou zemi neblahým, tragickým, škodlivým, nežádoucím a nikdy dobře končícím důsledkům spíše naproti.

Michal Kraus