Dle prognostiků se blíží druhá vlna. Ta by mohla za současného stavu napáchat ještě více škod, než předchozí krize, kdy byla EU ještě poměrně stabilní. A protože pozici největšího strašáka eurozóny, kterého doposud zastávalo výhradně Řecko, začíná přebírat Itálie, začínají pomalu sílit hlasy připouštějící tzv. „dvourychlostní“ Evropu. Itálii, v případě problémů, už totiž nikdo nezachrání…

A zatímco si Sarkozy pohrává s myšlenkou dvojí existence Evropy, nováčci z posledního rozšíření v tom mají již delší dobu jasno - cítí, že dvourychlostní Evropa už dnes v podstatě existuje. Nicméně bylo by na škodu pro celou EU tuto vzájemnou neproporcionalitu prohlubovat, protože to jen podporuje odstředivé tendence v rámci EU. A pokud někde udělal Sarkozy chybu, tak v tom, že k jednání k jednomu stolu nedostaly pozvánku i nové země mimo eurozónu.

I když si to někteří z nás nepřipouštějí, ohrožení eura je o to větším ohrožením pro korunu. Nesouvisí totiž se stavem ekonomiky, ale jedná se odraz nedůvěry investorů. Můžeme se sice utěšovat tím, že nás tak kormidelníci Evropy nebudou moci snadno nutit platit za euro, na druhou stranu se bude náš podíl na rozhodování v EU pomalu zmenšovat.  A rozhodně nechceme, abychom se stali kolonii Evropy, kde bychom lidem, jakým je například miliardář George Soros, umožňovali snadné spekulace s naší měnou. Proti takovým spekulantům by byla i ČNB bezmocná. Situace v EU je proto vážná, zejména s ohledem na Itálii, na kterou nelze aplikovat stejné záchranné postupy jako v případě záchrany Řecka a spoléhá se zatím jen na interní reformní kroky.

Chci tím zdůraznit, že se nám nevyplatí být v této situaci zlomyslný. Stále nad námi visí závazek přijmutí eura, a můžeme očekávat, že nakonec k jeho přijetí také dojde. Teď to sice technicky není možné a osobně bych to neviděl jako krok dobrým směrem, ale je to závazek a je nutné k němu takto přistupovat. Bohužel naše ekonomika není tak silná, abychom si euro mohli dovolit a zároveň jej odmítnout jako například ve Švédsku.
Každopádně je teď zcela legitimní začít diskutovat o tom, zdali to má být formou referenda, či nikoli?

Podmínky se totiž od našeho vstupu zcela změnily. Zatímco předtím jsme byli vábeni pouze do evropské monetární politiky a fiskální nám měla zůstat pod vlastní kontrolou, dnešní EU otevřeně směřuje k fiskální unii a to je rozdíl zcela zásadní.

A protože ratifikovat záruky v hodnotě 200 mld. korun je jako podepsat bianco šek, bylo by moudré se občanů v referendu zeptat, zdali souhlasí. Proto navrhuji o této variantě veřejně diskutovat.

Miroslav Ouzký