Připomeňme, že šlo o zakázku na pražskou čističku, která měla stát dvacet miliard a byla zřejmě předražená o tři miliardy, z nichž mělo jít údajně 500 milionů na podporu další politické kariéry ministra Drobila.

Jak známo, policie šetření zastavila, jenže kontrola Nejvyššího státního zastupitelství v Brně zjistila, že se na státním zastupitelství v Praze nikdo nezabýval tou částí (jak připomněl nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman), kdy pan Drobil měl jednat s panem Michálkem, bývalým šéfem Státního fondu životního prostředí, který věc ohlásil.

V rozhovoru v Právu si ale pan Drobil odporuje: na jedné straně hovoří o tom, že kvůli zmíněné kauze uvažuje o tom, že by odešel z funkce místopředsedy ODS a že by úplně skončil v politice, a to je to hlavní, co zpovídajícího novináře zajímá, ale na druhé straně tvrdí, že obraz, který se o něm vytvořil je absolutně nespravedlivý a nepravdivý. Dokazuje to tím, že o všech podezřeních se dozvěděl až od třetích osob a nikoliv od pana Michálka. Problém zmíněného interview je v tom, že autor, pan Lukáš Bek, panu Drobilovi nepřipomněl, že důvod, proč se informace o manipulaci dovídal od třetích osob, spočívaly v tom, že existovaly vážné obavy, že by pan Drobil všechny indicie včas zničil a osoby zmanipuloval, aby se nic nedostalo na veřejnost. Proto slova o tom, že do 13. prosince pan Drobil neznal obsah nahrávek pořízených panem Michálkem, mohou těžko hovořit v jeho prospěch.

Podobně naivně vyznívá i obhajoba pana Drobila i otázky novináře ve věci zastavení jeho trestního stíhání, ke kterému došlo na příkaz dozorové státní zástupkyně Šárky Pokorné. Novinář se ptá, jestli vyvíjel pan Drobil tlak na státní zástupce, aby jeho kauzu zastavili, a pan Drobil samozřejmě a zřejmě i po pravdě tvrdí, že s nimi fyzicky nikdy nepřišel do styku a ani s nimi nehovořil. Na nátlakové akce již dávno mají politické strany jiné lidi a nikdy to nedělají sami. Politický provoz je po dvaceti letech mnohem sofistikovanější, než tomu bylo první léta po roce 1989, kdy se buď vyhrožovalo, nebo uplácelo a peníze se nosily v igelitkách.

Podezření o možných tlacích na státní zastupitelství je v tomto případě přesto o to větší, že na udržení pana Michálka mohl mít jistě velký zájem i premiér Petr Nečas, protože oba jeho hlavní spojenci v politice se dostali do potíží, a sice jak Alexandr Vondra kvůli předraženým zakázkám souvisejících s naším předsednictvím EU, tak Pavel Drobil, což jeho pozici nutně i ve vlastní straně oslabuje.

Ale hlavně nedůvěryhodnost pana Drobila v očích veřejnosti nejvíc posiluje právě to, co sdělil Právu, a to mu novinář rovněž nepřipomněl: kdyby všechno to, co říká, byla pravda, měl by právě on sám co nejvíce tlačit - a to zcela veřejně a transparentně na to - aby se celá věc vyšetřila a dostala co nejrychleji před soud, který jako jediný orgán by ho mohl před veřejností řádně očistit. Rozhovorem v médiích, i když je vůči němu veden velice smířlivě, se to nikdy nemůže povést, protože většina lidí si ho nepřečte, informace o panu Drobilovi má jen zprostředkované a ty jsou většinou zcela negativní. A ti, co si rozhovor přečtou a o věc se skutečně zajímají, dojdou nejspíš k podobným závěrům jako autor tohoto komentáře.

Pokud ale ve stejném vydání autor rozhovoru v komentáři spekuluje o odchodu Pavla Drobila z politiky, a tím ho k tomu nepřímo tlačí, jsou bez chybějících otázek, které by do kauzy Pavla Drobila vnášely zevrubnější vhled, jeho vývody málo přesvědčivé a je to škoda, protože jde o jednu z klíčových kauz české politiky z posledních měsíců. Vývody autora spíš prozrazují, že přání je otcem hlavního vyznění komentáře.

Lukáš Bek má jistě pravdu, že by ODS pomohlo před krajskými a senátními volbami v příštím roce, kdyby se rozloučil jak s Pavlem Drobilem, tak s Alexandrem Vondrou, ale tuto možnost Petr Nečas již nejspíš promeškal, když se s panem Drobilem nerozloučil hned do doby, než věc prošetří soud a podobně to bylo i s panem Vondrou. V obou případech měl velkou šanci získat si důvěru občanů tím, že by ukázal, že to s bojem s korupcí myslí on i celá vláda vážně, a to neudělal. Naopak polovičaté řešení v kauze pana Drobila usnadnilo možnost, aby se ho zastal prezident Klaus. Nikdy by taky nemohl Ladislav Bátora, který se angažoval v rasistické Národní straně, jehož výroky jsou xenofobní a který se ztotožňuje s Haiderem a Le Penem, šéfovat personalistiku na ministerstvu školství. I tato Bátorova pozice oslabuje vládu, což samozřejmě prezidentu republiky vyhovuje, protože to zvětšuje jeho manévrovací prostor stejně jako podpora Víta Bárty. Premiér Nečas díky vlastní nedůslednosti se tak stává spojencem svých vlastních odpůrců.

Karel Hvížďala
Psáno pro ČRo 6