Když jsem si přečetla, že ruský a americký prezident svorně uznali Írán jako další jadernou mocnost, domnívala jsme se zprvu, že jde o aprílový žert, a že dva nejmocnější muži planety se rozhodli svým prohlášením oslavit „svátek šprýmařů“ 1. dubna. Prezidenti Ruska a USA ovšem  vyhlásili tento společný postoj na setkání „G-20“ v Londýně, které zrovna humorem neoplývá.

Je to opravdu podivný krok, tím spíš, že zejména západní Evropa už byla v poslední době značně nervózní z íránských jaderných aktivit a vzrůstajících možností Teheránu vypálit jadernou raketu na Izrael nebo popřípadě i „kousek“ dál. Přece právě Írán byl údajným důvodem pro budování tolik diskutovaného radaru v Česku, kvůli němuž jsou vztahy České republiky s Ruskem už nějakou dobu napjaté… A najednou žádná osa zla, žádné nebezpečí a plné pochopení pro jaderné choutky Teheránu.

Rozhodnutí obou prezidentů o uznání jaderného Íránu teď proto nejspíš vyvolá pořádné bolení hlavy nejen u velitelů izraelských služeb – Mossad, Šabak či Amán.  Hektické časy nastávají nejspíš také americké CIA stejně jako většině Evropských zpravodajských služeb.

Zájemce o situaci na Blízkém východě se v prohlášení prezidentů může dočíst následující: „Uznáváme právo Íránu na rozvoj vlastního jaderného programu v rámci smlouvy o nešíření jaderných zbraní a zbraní hromadného ničení (ZHN). Zároveň zdůrazňujeme nezbytnost jistoty v tom, že íránský program má  výlučně mírový charakter.“ Nicméně izraelská  zpravodajská agentura Mignews uvádí, že jednáním byť jen o rámcových kontrolních metodách pro získání zmíněné „jistoty“ u jaderného Íránu, se oba prezidenti zrovna nezatěžovali,.

Obama i Medveděv raději slavnostně prohlásili, že „éra, kdy obě země pokládaly jedna druhou za nepřítele, skončila“. Oba prezidenti zároveň dojednali podpis nové vzájemné dohody o snížení stavu jaderné výzbroje ještě před tím, než termín stávající smlouvy  vyprší v prosinci letošního roku. I to zní poněkud nevyváženě v kontextu zrození další špatně kontrolované jaderné mocnosti.

Obama i jeho poradci jsou však velmi spokojeni se „změnami“, které zaznamenali ve vztahu Ruska k jaderným ambicím Teheránu. Podle Obamova výkladu má být společné prohlášení obou prezidentů zřetelným signálem, že se Rusko začíná vážně zamýšlet nad jadernou hrozbou z Íránu. Musím přiznat, že se mi tento závěr jeví jako minimálně nečekaný. Navíc se zdá, že v Obamově hlavě patří pojmy „Írán“ a „terorismus“ do zcela rozdílných mozkových „šuplíků“.  Svědčí o tom i jeho další „aprílové“ prohlášení: „Myslím, že lidé po obou stranách Atlantiku nyní pochopili, že mračno trvalé jaderné hrozby nyní nahradila hrozba jiná, kdy šíření zbraní hromadného ničení a možnost, že se dostanou do rukou teroristů, představuje smrtelné nebezpečí.“

Podobné výroky musí nutně vyvolat dojem, že ti teroristé snad přicházejí z vesmíru, a že pokřiky íránských demonstrantů „Smrt Americe, smrt Obamovi“ v době, kdy hlavy velmocí se poplácávali po ramenech, jsou důsledkem mimozemské invaze, která chce poškodit imidž mírumilovného Íránu.

Kdo a jak bude kontrolovat mírumilovnost íránského jádra a jeho využití je tedy zatím ve hvězdách – červené a bílé. Nic špatného na snaze Baracka Obamy  o klidnější vztahy s Ruskem a o nastolení rovnováhy mezi velmocemi jistě není. Ostatně mu to důrazně doporučila i vlivná americká dvoustranická komise, kterou vedou dva bývalí senátoři – demokrat Gary Hart a  republikán Chuck Hagel. Členy komise jsou dva bývalí poradci pro národní bezpečnost Brent Scowcroft a Robert C. McFarlane, bývalý senátor a specialista na vztahy s Ruskem Sam Nunn, ex-předseda zahraničního výboru Sněmovny reprezentantů USA Lee H. Hamilton, a další významné osobnosti. Hart a Hagel se s ruským prezidentem setkali už minulý týden. Dmitrij Medveděv tehdy vyjádřil naději, že na dubnovém setkání s Obamou  v rámci G-20 „se začne psát nová stránka rusko-amerických vztahů.“ Inu, proč ne? Jen při tom velmocenském vrkání nějak padá přes palubu Blízký východ a potažmo Evropa. Možná se dozvíme více za několik měsíců, protože Barack Obama přijal pozvání ruského protějšku Dmitrije Medveděva k návštěvě Moskvy v létě letošního roku.

Také poněkud přezíravý postoj prezidenta Obamy k návštěvě České republiky, která toho času vede Evropskou unii, nabádá k zamyšlení. Má snad soukromý statut návštěvy amerického prezidenta znamenat, že si zde chce jen česky řečeno „odfrknout“ mezi důležitými schůzkami? Nemám pocit, že bych byla přehnaný patriot, ale tento postoj se mi opravdu nezamlouvá. Začíná to velmi připomínat časy, které jsme již před dvaceti a více lety zažili. Dvě (nyní spřátelené) velmoci budou rozhodovat a vazalové, tentokrát sdruženi do Evropské unie, budou čekat, co jim tato impéria nadělí. V případě jaderného Íránu to už víme. Co bude následovat?