A taky se rádo říkalo, že to půjde jednoduše jako ten exodus otroků z Egypta. Že tím plahočením pouští se ta otrocká mentalita nějak vypotí. Zapomnělo se při tom na to, že tamti otroci měli kromě pouště ještě taky Mojžíše. Kdo neví, jak se s nimi nadřel a jak proti němu remcali, měl by se (ne, nebojte se, nemusíte číst Bibli) podívat na Charltona Hestona ve filmu Deset přikázání, už je snad taky na DVD.

A tak vám tu vyrostla generace novozbohatlických frajírků s etikou gangsterů, vkusem buranů a chováním huculů, kteří své stamilony vydělali ne důmyslným podnikáním užitečnými věcmi ve férové konkurenci na otevřeném trhu, nýbrž odsáváním peněz bezmocných daňových poplatníků. Vytvořili jim za to něco, v čem si Češi hodně lebedí: blbou náladu.  

Proti té tu chrabře bojují italští okupanti. Je jich už několik tisíc a patří jim hezký kus historické Prahy. Zachraňují před zhroucením renesanční, barokní, rokokové a klasicistní budovy, nad jejichž stavem si památkáři rvali hrůzou vlasy. Pod jejich přísným dozorem je přeměňují v noblesní historické hotely. Obnovují tak tradice architektů, řemeslníků a podnikatelů, kteří Prahu okupovali a vnucovali jí italský styl už za kolaborantských králů Karla a Rudolfa. Dělají Pražanům hrozné věci: zaměstnávají je jako stavaře, architekty, štukatéry, restaurátory i restauratéry, manažery, právníky, kuchaře, cukráře a číšníky. Učí je kulturním finesám jako že špagety se nenamotávají o lžíci nýbrž o talíř a parmezán se nestrouhá pohybem struhadla po sýru, nýbrž sýra po struhadle. Platí zde daně. Co zde vydělají, znovu zde investují. A ještě vám, podivíni, řeknou, že je to tu baví.

Po vzoru okupantů nedávnějších vám vnucují svou kulturu festivaly „italsko-českého přátelství“. První z nich, na Staroměstském náměstí, s italskými popovými hvězdami a s natáčením italské televize, uspořádal před pár týdny za svoje peníze a pro nadšeně juchající Pražany zdarma neoalchymista, majitel tří hotelů zvaných Alchymist, luxusně restaurovaných ze sutin barokních domů, milánský excentrický aristokrat a filozof dobrého žití Giorgio Bonelli.

Ve svých restauracích vás omamuje věrnými kopiemi barokně a rokokově přeplácaných interiérů a nechá vás snít sny markýzů, vikomtů, hraběnek a popelek na princově bále. Alchymisticky tmelí česko-italská elixírová menu v podobě kulajdy následované šafránovým risottem, pražmou na fenyklové kaši, srnčím guláškem s karlovarským knedlíkem a teploučce našlehaným zabaglionem. Nebo minestrone následovaný lesními houbami na polentě, kachními prsíčky na fíkách, svíčkovou na smetaně a borůvkovým lívancem.

Takový Arcimboldo hotelového umění.

Takhle Prahu dobývají. Zbraněmi zvanými Bruschetta, Balsamico, Barolo, Branzino, Buccatini, Bocconcini, Boccherini, Botticelli nebo Boccaccio.

Jo a berou vám ty nejkrásnější české holky. Oni se k nim umějí chovat, víte?

A pozor, Boccaccio není víno. Boccaccio je sýr.

Benjamin Kuras
Vyšlo v MFDnes