A byli to právě oni, kteří cenzuru v prvé řadě považovali za omezení vlastnických práv na informaci, proto jejich obrana je a byla také nejúčinnější obranou svobody informací. Jenže jestliže titíž politici zavádějí dvacetiprocentní daň z přidané hodnoty, a tím způsobují, že zejména překlady, vědecká, špičková literatura, poezie a dětská literatura zmizí z knihkupeckých pultů, tak zavádějí jen nový druh cenzury: omezují naší svobodu. Knihy nebudou zdraženy, knihy nebudou kvůli vyšší DPH vůbec vyrobeny a možná ani napsány. Společnost duchovně zchudne a důsledky se budou projevovat ještě za mnoho generací.

Problém je v zjednodušeném výkladu a v přesvědčení našich politiků, že ten kdo vyhraje volby a má většinu, vnucuje zbytku svou představu o světě. Zastánci svobodného trhu naopak vycházeli z přesvědčení, že musí vládnout takový systém, který uspokojí i menšiny, což dokáže jen svobodný trh. Rozdíl je přece jen v nákladech, jestli vyrábím něčeho méně, jsou náklady větší, než když něčeho vyrobím hodně. Proto je třeba vytvořit taková pravidla, aby i menšiny byly uspokojeny a společnost byla dynamická a rozmanitá. Kultura právě tyto vlastnosti silně stimuluje. Jak z Finska víme: větší investice do hudební výchovy na školách vedla k tomu, že tam vyrostlo mnohem víc byznysmenů a manažerů a zvýšila se jejich schopnost učit se cizím jazykům než v ostatních srovnatelných zemích. Libertariáni, jak se jim někdy říkalo, proto vždy obhajovali tržní logiku proti logice politické, a to je to čeho se právě naši politici dnes třeba na příkladu vztahu ke knihám, tedy ke vzdělanosti, vzdávají. Zrazují sami sebe.

V tom, co v posledních dnech zažíváme, tedy v masovém protestu intelektuálů proti zvýšení daně z přidané hodnoty na tiskoviny, se odráží něco zcela zásadního, a sice distanc umělců a uměleckých pracovníků vůči vládnutí jako takovému. Připomíná nám to, co tvrdili libertariáni, a sice že soudce a spisovatel či jiný umělec nesmí chtít vládnout, ale jen vytvářet režim, tedy dbát na vytváření a dodržování pravidel hry pro ty, kteří vládnou. Umělecká veřejnost jen koná svou povinnost.

Slova našich politiků o tom, že nátlakům neustoupí, jen veřejnosti a hlavně Evropě předexecírovávají, jak se ještě u nás nezabydlel rozdíl mezi vládou a režimem a dělba rolí. Režim je jen souborem pravidel boje o moc a výkonu moci, která respektují všichni účastníci politické hry, takže vítězství jedné nebo druhé strany neohrozí sama pravidla. Snaha zamezit přístup k některým knihám, tedy informacím, představuje zásadní průlom do dosud platných pravidel, v nichž kulturní veřejnost brání libertariánská pravidla, na která je právě naše pravice dvacet let upozorňovala. Vždyť proto právě tito angličtí libertariáni mají na veškeré tiskoviny nulovou DPH: aby měli všichni stejný přístup k informacím. O to, aby tato vymoženost nebyla zrušena, se několikrát zasadila sněmovna lordů, jak připomněl v sobotních Lidových novinách Jan Šulc.

A přitom v tomto případě jde v České republice jen o komické peníze. Vláda počítá, že zvýšením daně na tiskoviny získá navíc 720 milionů korun a současně jiní politici jen kvůli tomu, že nebyli schopní postavit řádné smlouvy se stavaři tunelu Blanka v Praze, zaplatí bez velkých řečí nejspíš navíc deset miliard.

Karel Hvížďala