S tím i otázky,  proč má chudnoucí Západ na vlastní účet řešit cizí občanské války a zda schválení lybijského zákroku arabskými státy a OSN nebyla nastražená past, která jej měla vtáhnout do další nevyhratelné války, ochudit jej o miliardy dolarů, poštvat proti němu další miliony muslimů, vyprovokovat dalších pár teroristických útoků a dát do pohybu invazi dalších milionů imigrantů.

Britská kontrarozvědka zaznamenala, že se v Londýně připravují odvetné teroristické akce Kaddáfiho agentů. Britský ministr financí přiznal, že výdaje na lybijské akce vysoce překračují možnosti obranného rozpočtu sníženého o osm procent a budou se financovat z rozpočtů rezervních. Na úkor čeho, nespecifikoval, ale pár britských kritiků si už všimlo, jak se v nějaké vládní debatě zmínilo, že peníze chybějí třebas na veřejné knihovny. Nevzdělancům se holt snadněji vládne.

Pár komentátorů si i zalámalo hlavu otázkou, jaké vlastně měli státníci důvody rozjíždět akci, jejíž účel je nejasný, výsledek nejistý, náklady ožebračující a trvání nepředvídatelné. U Camerona se to vysvětluje ješitností ukázat se v roli rozhodného vojevůdce jako Blair a humanistického konzervativce, který nemůže „nechat diktátora brutalizovat svůj lid“. A možná i potřebou nenechat se zahanbit od zbrkle reagujícího Sarkozyho, pro něhož je to osobní vendeta a příležitost si s Kaddáfím vzájemně zaspílat vražedných bláznů. Jaké důvody měl Obama, se odváží hádat jen ti „extrémističtí“ američtí kritici, kteří ho podezírají, že je nějakým protiamerickým spiknutím naprogramovaný zlikvidovat Spojené státy.  

Míň komentované však už bylo něco, co je pro budoucnost západní demokracie podstatně nebezpečnější než miliardy vylítané do arabského vzduchu a vystřílené do arabské půdy. Západní státníci dali rozkaz k válce, aniž by se obtěžovali získat si schválení svých parlamentů. To je protiústavní precedens, na jaký si dosud žádný před nimi netroufl. Cameron (píše jeden britský komentátor záviděníhodně robustním žurnalismem) „se k parlamentu zachoval pohrdavě jako k vykastrovanému mopslíčkovi, ubohému ňafacímu tvorečkovi odstrkávanému špičkou premiérova nablýskaného střevíce a pohlazenému, když se lísá.“ Že parlament hned druhého dne po vystřelení první rakety neprotestoval a nenavrhl proti Cameronovi sankce, ukazuje, kolik demokratické mízy už vykrvácelo i z „matky parlamentů“.

V Americkém kongresu sice pár republikánů protestovalo proti Obamově „urážce americké ústavy“ a otázalo se, kde vzal bez schválení kongresu na Lybijské dobrodružství stamiliony dolarů. Sankce proti němu však rovněž nikdo nenavrhl.

Zažíváme snad definitivní konec parlamentní demokracie, na jejíž místo nastupuje vláda důležitě se tvářících mopslíčků poslušných příkazů OSN a ropných šejků ale pohrdajících ústavami vlastních států? Musíme svou demokracii přizpůsobovat „trhu“, kam se ji snažíme exportovat, aby byla prodejná jako každé jiné zboží? Nebo si už nacvičujeme brzký import něčeho jiného?
 
Benjamin Kuras
Vyšlo v MFDnes