Nestává se často, že by proti výdajům Evropského parlamentu veřejně protestoval nějaký europoslanec (kálel by si, holt, do vlastního hnízda). Osamoceného Nigela Farage už ostatní poslanci berou s klidem jako kabaretního komika. A tak vyvalili oči a zakroutili hlavou nad naivitou finského a jinak dosud eurofilního poslance jménem Ville Itala podivujícího se nad tím, proč by do rozpočtu parlamentu mělo patřit i 722 „komunikačních stanovišť“ s výdaji 80 milionů eur ročně.

Pro naši informaci: Co že takováto stanoviště dělají? Inu, jednak poskytují slušné zaměstnání několika tisícům osob, které by se jinak neuživily, jednak informují občany o ctnostech a přednostech EU a občas pro ně uspořádají nějaký ten volební guláš. Ten si ve volební kampani v roce 2009 vyžádal extra 5,5 milionů eur, jen tak, z pokladničky na kapesné, zjistil finský poslanec. To ještě nevěděl, co pár týdnů na to spočítal britský Daily Express ve výdajích Evropské komise: ta si v rozpočtu na příští rok zvýšila výdaje na propagaci EU na 260 milionů.

Ročně 8,5 milionů eur (vypočítával dále pan Itala) stojí televizní kanál zvaný „EuroparlTV“, který s takovým nadšením a napětím sledujeme denně. Že nesledujeme? Styďme se. Průzkum diváctva odhalil, že jeho denní sledovanost je plných 850. To jako 850 tisíc? Ne, to jako 850 tečka. Trochu to už připomíná čínskou maoistickou anekdotu, v níž čínská televize vodí po svých studiích nějakou zahraniční delegaci zrovna při vysílání, v němž každý hlasatel před každou druhou větou vkládá oslovení „soudruhu Mao“. Když se delegace ptá, proč, průvodce odpovídá: „Soudruh Mao má jediný televizor v celé Číně“. Hlasatele Europarlu by měl už někdo instruovat, aby každou druhu větu uváděli slovy „soudruzi europoslanci“.

Jedenačtyřicet milionů eur vydáváme na střežení parlamentu, čtyři miliony na limuzíny pro přepravu poslanců a jejich rodin z nádraží a letiště do parlamentu, z parlamentu do hotelu, z hotelu na večeři, na koncert, do divadla a na schůzky s lobbisty uplácejících korporací.

Provoz, administrace, platy a výdaje evropského nadstátního zatykače stojí přes sto milionů eur ročně. A to prosím to zatýkání ještě pořádně nezačalo. Bude se muset brzy rozjet na plnou páru. Někdo by si mohl stěžovat, že tisíce policistů a úředníků berou platy za nic. Na výdaje svých sedmi tisíc zaměstnanců a soukromé letadlo si na příští rok Baronka Ashtonová, potažmo euroministryně zahraničí, vyžádala extra 27 milionů, jimiž celkový rozpočet „externí služby“ EU překročí půl miliardy.

Kde že se na to pořád bere? No a k tomu právě přichází pro daňového poplatníka skvělá zpráva. Už to nebude všechno jen z jeho kapes. Naši eurovládci projevují skutečného státnického génia. Lásku obyvatel si získají tím, že místo nich oberou velkokapitalisty, kteří přece tak jako tak odírají nás. Stačí k tomu jednoduchá pokuta za to, či ono, tuhle, či tamhle. A tak Evropská komise v dubnu vyčistila z Unilevera i Proctera & Gamblea za fixování cen mýdla a pracích prášků pokuty 315 milionů eur. V akci kreativně nazvané „Čistota“.

Benjamin Kuras
Vyšlo v MFDnes